Literární ukázka-Liliana věk draků kapitola II.

Probudila jsem se s trhnutím ve svojí posteli, to poznání mě vylekalo byla jsem si jistá že jsem usnula ve výklenku parapetu. Nikdy se mi ještě nestalo abych usnula přes den, a ještě k tomu spala až do druhého dne. Rychle jsem přes sebe přehodila šaty a seběhla ze schodů. Máma zase seděla před stojanem a něco načrtávala na plátno.
"Dobré ráno Liliano." Zmateně jsem pobíhala po hale a ani jsem neodpověděla na pozdrav.
"Hledáš něco?" Máma se odvrátila od plátna a se zájmem v jejích smaragdových očích mě pozorovala. Nevěděla jsem co přesně hledám, jen jsem měla pocit že mi něco chybí. Uklidnila jsem se a posadila se ke stolu. Máma mezitím vstala a nalila mi meduňkový čaj. Pomalu jsem usrkávala abych se neopařila. Máma se s potutelným úsměvem vrátila zpět k roz malovanému obrazu. Měla jsem zvláštní pocit. Otočila jsem se na židli i s hrnkem směrem k mámě. Snažila jsem se zachytit co vlastně maluje. Vypadalo to jako nějaká mýtina v lese.
"To je další obraz na přání?" Snažila jsem se aby to nevyznělo zvídavě. Pozorovala jsem máminy plynulé tahy štětcem po plátně. Máma mlčela, pochopila jsem že se soustředí. Dopila jsem čaj a hrnek položila do lavoru. Stoupla jsem si přímo za mámu a sledovala jak se snaží zachytit něčí tvář, to co jsem považovala za mýtinu byly zelené šaty.
"Kdo to je?" Teď už byl v mém hlase zájem velmi znát. Snažila jsem se z načrtaných obrysů poznat kdo by to mohl být.
"Králova dcera." Prohodila jakoby mimochodem. Oči mi málem vypadli z důlků.
"Ona si od tebe přeje portrét?" Znělo to až moc udiveně. Vlastně mě to nemělo udivovat. Máma malovala portréty pro většinu lidí z města, ale nikdy by mě nenapadlo že by se její obraz dostal až na královský dvůr.
"Nechce ho přímo ona, ale její otec. Je to dárek k jejím narozeninám." Kývala jsem z otevřenou pusou, ale stále jsem nechápala jak je to možné. Teď už jsem jí začala v obraze poznávat. Blond lokny, nebesky modré oči, malý nosík, celkově na obraze vypadala dospělejší. Ve skutečnosti jsem jí viděla jen jednou na slavnosti padlých. Byla ještě dítě, stejně jako já. Máma si dávala zálež aby vystihla každou její pihu a důlek ve tvářích. Byla krásná, za to já s rovnými hnědými vlasy zapletenými do copu, a s očima v barvě oříšků jsem si proti ní připadala nevýrazná. Vlastně to bylo slovo které mě dokonale vystihovalo, v davu jsem prostě byla jen další člověk, a připadalo mi že každý kdo je vedle mě má něco čím může zaujmout. A vedle někoho jako je moje máma člověk vyniká jen těžko, její ryšavé kudrny, zelené oči s jiskrou, ladné pohyby, a hlavně její umění zachytit vše na obraz ještě krásnější než to vypadá ve skutečnosti.
Vstala a došla k poličce s knihami, vytáhla z jedné knihy obálku a podala mi ji. Rozlomila jsem pečeť se znakem královského rodu a vyndala složený pergamen. Sedla jsem si na židli a pergamen uhladila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a překvapením jsem vydechla. Královská rodina Mornotů zve mojí mámu a její dceru (mě), na narozeniny jeho dcery Elis. V dopise pak byl zvlášť odstavec o harmonogramu slavnostního předání obrazu.
"Mi půjdeme na oslavu do královského paláce?" Nevěřícně jsem třeštila oči na dopis. O královském dvoře jsem neměla velké mínění, ale dostat se tam a vidět vše na vlastní oči, to bylo něco naprosto jiného. Máma se vrátila zpět k obrazu Elis.
"Myslím že by to nebyl dobrý nápad. Ten obraz pošlu po poslovy." Veškeré nadšení bylo pryč, zklamaně jsem se odebrala ke stolu.
"Co když se ten obraz cestou zničí?" Zkusila jsem jí přemluvit. Svitla ve mě jiskřička naděje.
"Nebo co když se něco stane a obraz se nedoručí? Měla by jsi ostudu. A jak vůbec vysvětlíš svojí nepřítomnost hm?" Moje dotírání ji nechávalo klidnou, dál se věnovala obrazu. Nevím proč mě to tak vytočilo, možná proto že jsem v tom viděla šanci na mámin úspěch, a také šanci jak se dostat tam kam jen tak někdo nevkročí.
"Proč ti tak záleží na tom aby jsme tam šli, myslela jsem že se o královský dvůr nezajímáš." Nevěděla jsem co na to odpovědět, tak jsem mlčela. Přišla ke mě a odhrnula mi cop z ramene. Položila jsem si hlavu na její hruď.
"Chtěla jsem aby všichni viděli kdo ten obraz maloval, aby viděli tebe, a navíc moc jsem chtěla vidět jak to tam vypadá."
Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Lili jestli ti na tom tak záleží, tak tam půjdeme." Štěstím jsem ji pevně objala a vyběhla schody do svého pokoje, klekla jsem si k dřevěné truhle kterou jsem dostala minulý rok k sedmnáctým narozeninám. Byla ručně malovaná. Otevřela jsem její víko a začala si urovnávat věci, které jsem v ní měla schované. Pár knih, pergameny, tuže, mámin obraz tančící víly na louce a sváteční šaty z jemné barvené vlny, fialové s černou výšivkou. Byly to jediné sváteční šaty které jsem měla. Vyndala jsem je a položila na postel. Ta oslava je už zítra. Seběhla jsem zpátky dolů abych nachystala oběd, máma se zase věnovala obrazu. Po obědě mě máma zavedla do její ložnice. Byla to malá místnůstka hned u haly byla tam jen postel a truhla a spousta pláten. Vytáhla z truhly malou dřevěnou krabičku. Chtěla jsem ti to dát až k narozeninám, ale myslím že se nic nestane když je dostaneš o měsíc dřív. Převzala jsem s posvátnou úctou krabičku a podívala se do ní. Úžasem jsem oněměla uvnitř byly stejně tak krásné vyřezávané náušnice ve tvaru růží, přesně takové jako byla ta spona.
"Budou se ti hodit na tu oslavu." Usmála se na mě. Poděkovala jsem jí a prohlížela si tu mistrovskou práci, každá růže byla vyřezaná s takovou pečlivostí, každý okvětní plátek.
"Byl to dárek od tvého otce. Měla jsem ti je dát k osmnáctým narozeninám."
"Moc děkuji, jsou nádherné." Odnesla jsem si je nahoru a položila na stolek vedle vyřezávané spony. Zapálila jsem svíčku a prohlížela si je, obracela je v prstech a cítila teplo které ze dřeva sálalo, a přemýšlela o rukách jež je stvořily, jaký asi můj otec byl. Žila jsem v domnění že špatný když od nás odešel, ale nikdy jsem nepřemýšlela proč. Nechtěla jsem se mámy vyptávat, nechtěla jsem pokazit to co by zbytečné otázky mezi námi zkazily. Vyndala jsem z truhly knihu Doteky zimy a ponořila se do příběhu jenž nesl popsaný pergamen.