Je chmurné páteční ráno, obloha už není co bývala, kam zmizely hvězdy? Kdo ví. Nad městem se nese šedý povlak. Je to vůbec ještě naše město? Kdo má teď po tom všem právo určovat a rozhodovat o tom co je a není naše město, nebo toho co z něj zbylo. Nic už nebude tak jako dřív. Zmizely domy, silnice...lidi.
Něčím své srdce naplnit musí když je v duši i na zemi pusto. Jenže jak? Dívka pomalu vrátila šedou záclonu na své místo. Zůstala na jediném místě který pro ni znamenal domov. Na pusté zemi vypadala skořepina rozbořeného malého domku směšně. Dívce to nevadilo bylo to místo kde může dál snít, dál se utápět v prázdnotě která po tom všem zůstala. Zůstala tu úplně sama?
Na zem se snesl déšť a pomalu smýval nánosy prachu a suti. Kéž by ten déšť mohl smýt i samotu která se rozprostírá její duší. Nad ohořelým stromem se snášelo hejno vran. Jak ponurý obraz.
Jako by se už nic nemohlo vymanit z pout šedi která pokryla celý svět. Usilovně se snažila přemýšlet co bude dál, ale mysl byla příliš neklidná. Je možné si vůbec připustit že na zemi už nezbylo vůbec nic?.
Nic co by jejímu životu mohlo dát smysl a řád? Její existence se teď scvrkla do podoby čtyř šedivých stěn a bílé myši která se schovávala pod malou skříňkou. Bílé rozptýlení v šedivé mlze černých dní. Tichem se ozval první úder začínající bouře. Blesk prosvětlil mlhu jako baterka. Dívka si sedla ke skříni a pozorovala bílou myš. Všimla si že myš střeží nějaký malý korálek. Lehla si a strčila ruku pod skříň. Myš se nelekla jen si tak shrbeně seděla a koukala co se bude dít dál. Dívka vzala korálek mezi prsty a podívala se na něj zblízka. Nebyl to korálek, ale semínko. Vyšla před domek, klekla si do bláta, déšť jí bičoval tváře, políbila semínko a vtlačilo ho do vodou prosycené hlíny. Možná je to konec světa, ale ne života.
Žádné komentáře:
Okomentovat