Procházím trhem, a hledám stánek s rybami. K zemi se snáší jemné mrholení, přitáhnu si plášť těsněji k tělu. Nad městem se vznáší mlha, přichází podzim. Od té doby co máma prodala první obraz uběhlo už spoustu času. Od té doby nemá chvilku času. Teď je nakupování a udržování pořádku v našem malém Podhradním domku moje starost. Nevadí mi to, stejně nemám co na práci. Mámy talent jsem nezdědila. Nemám vlastně talent na nic. Neumím malovat, vyšívat, ani zpívat jako dívky v mém věku. Mojí starostí je aby byl na stole teplý oběd a máma měla plátna a barvy na malování. Žijeme s mojí mamkou skromný život. Podhradí je spleť uliček lemovanými malými domky nalepenými na hradní zdi, je to slušná oblast s trhem, kostelem Svaté Brigit a malým náměstíčkem. Moje práce spočívá v tom že chodím každou středu a sobotu na trh prodávat matčiny obrazy, a každý čtvrtek kdy je rybí trh kupuji u pana Anderse čerstvé ryby. Pan Anders je milý baculatý pán vyvolávající svým zvonivým hlasem dnešní čerstvé úlovky. Jestli chcete opravdu dobré a levné ryby, pan Anders je má. Dnes se ale zdál jindy velmi výřečný pan Anders zamlklý. Vypadalo to, že nemá starosti s tím aby dnes něco prodal. Čelo mu zvrásnily vrásky a oči měl potemnělé, v ruce držel sekáček na ryby.
"Dobrý den, děje se něco pane Andersi?" Přistoupila jsem k němu blíž abych viděla do jeho očí. Mlčel. Vybrala jsem rybu a položila mu ji na váhu. Beze slov mi rybu zabalil a podal mi ji. Do natažené dlaně jsem mu vtiskla měděnou minci. Nevypadalo to že začne mluvit, tak jsem se slovy díků otočila na patě.
"Chytili ho" Pronesl se vzlykem pan Anders. Chvilku mi trvalo než mi došlo co se stalo. Dotkla jsem se jeho ruky.
"Je mi to líto." A s těmito slovy jsem se otočila a spěchala domů. Na rukou mi naskočila husina. Pan Anders měl syna, byl asi v mém věku. Před časem jsem zaslechla mámu jak se o něm baví se sousedkou, byl to hodný kluk, ale po tom co začal chodit do Krysí díry se změnil. Podhradím se šuškalo že se přátelí s nějakou elfkou. Byla jen otázka času než se to dozví velitel královské stráže. Tento čin je po celém království velezradou, a za tu se platí cena nejvyšší. Smrt.
S myšlenkou na krysí díru a Andersova syna jsem se otřásla. Bylo to hrozné místo, jako město pod městem. Spleť nepoužívaných kanalizací a chodeb které se za pomoci jejích obyvatel, lidí bez domova, nemocných, uprchlíků a exilových elfů změnila na svět kde nevládnou žádná pravidla a člověk tam může celkem rychle přijít k úhoně. Oficiálně mají elfové vstup do města zakázán, ale tento zákon se dá lehce obejít, pod východním vstupem do města je ve skále díra vedoucí do Krysí díry. Tam už se snadno ztratí a nikdo se nestará že vlastně žijí ve městě, tedy spíš pod městem. Vzhledem k tomu že ve městě hlídají četné královské hlídky nikdo z obyvatel Krysí díry se neodvažuje dostat na povrch, a těch málo co to udělá skončí v žaláři, nebo hůř na šibenici.
Už jsem skoro doma, mrholení se změnilo na silný déšť, akorát včas na to udělat si čaj. Máma už na mě čekala, nebo spíš na oběd. Máma sedí jako vždy v hlavní místnosti před malířským stojanem a hledí někam do prázdna. Říká že takhle čerpá inspiraci. Nevím co jí inspiruje na staré oprýskané zdi. Položila jsem rybu na stůl, a šla jsem jí obejmout kolem ramen.
"Mami mluvila jsem s panem Andersem a..." Nestačila jsem doříct větu, máma se otočila a položila si hlavu na moje rameno.
"Já vím dítě, byl to hodný chlapec" A přitiskla se ke mě ještě silněji, jako by ona nesla tu tíhu ze ztráty svého dítěte. Při takovýhle chvílích mám pocit že jsme na světě jenom mi dvě, jenom mi dvě proti celému světu.
Někdy mi otec opravdu chybí, někdo kdo by nad námi držel ochranou ruku, i když je pro mě otec jen prázdné slovo, odešel když jsem byla malá, nic o něm nevím. Máma o něm mluvit nechce. Jediná památka kterou na něj mám je dřevěná vyřezávaná spona kterou mi dala máma. Byl to její zásnubní dar.
"Kdyby jen král nebyl tak umíněný mohly by s námi žít elfové tady nahoře, jsou to slušní tvorové, když jim dáme šanci." Prudce jsem se od ní odtáhla, až zalapala po dechu.
"Mami! Jak tohle vůbec můžeš říct. Po tom všem, po válce, po přivlastnění lesa elfama a po těch dalších věcech které se dopustily na nevinných lidech." Odešla jsem k pultíku abych připravila rybu, máma se zase otočila zpět ke svému plátnu.
"Nebyli to jen elfové kdo vedl válku, na to nezapomínej dítě."
Nevěděla jsem jací doopravdy jsou, Luonští elfové žijí skrytě před zraky lidí v Hýbajících lesích okolo hranic. Říká se že uloví a uštvou každého člověka který se jen odváží přijít do lesa. Proto je málo místních dřevorubců a dřevo je tak drahé. Elfové žijí v kmenech které mají vlastní pravidla podle toho kdo jej vede. Všechny elfy ale spojuje vytrvalost a láska k přírodě. Při tom co jsem porcovala rybu jsem si vybavovala všechny historky co se povídaly po městě a po hospodách o tom jak král sjednotil celé království od Železné země obývané trpaslíkama až po Kamenné pustiny které byly domovem skřetů a jejich otroků zlobrů. Od toho dne se směl král nazývat míro tvůrcem, ale mír s elfy se mu ujednat nepodařilo. Po obědě jsem si sedla na parapet okna a začala listovat knihou Dějiny kamenných měst, našla jsem tu knížku za měďák na trhu vypráví o historii skřetích měst, nechutné a nudné. Skřeti mají svá území rozlehlá na kamenité pustině, jediná surovina je tu kámen a tak mají celá města vystavená z kamenů, jsou to odporné nerovné stavby. Je známo že v kamenných pustinách funguje otroctví jako takové, naštěstí jsou kamenné pustiny daleko za hranicemi království. Pro své kamenné stavby využívají zlobry, odporné rohaté a slizké kreatury, skřeti si zlobry zotročují už tisíce let. Nikdo nechápe proč. Zlobři jsou obrovská stvoření dost silná na to aby zvedala těžká kamení, ale i na to aby rozmáčkla skřeta. Pozorně jsem si prohlédla obrázek válečného zlobra, a doufala že ten mír mezi skřety vydrží ještě déle než jen pár let. Knížka mě nakonec přivedla do říše snů. Šedivých a neurčitých.
Žádné komentáře:
Okomentovat