Jak to všechno začalo, aneb Liliana, a věk draků (2014)

Náhled do minulosti...

Na počátku všeho, celého příběhu i to jak se dostal na tyto stránky byl sen a vize o tom něco tvořit. Dlouho jsem bádala o čem bych tak měla psát. Inspirace přicházela a odcházela ve zmuchlaných stránkách. Když už jsem myslela že něco mám, přesvědčila jsem sama sebe že to není dost dobré, i když teď zpětně jsem si jistá že to bylo dobré. Vše co někdo stvoří pro druhé a hlavně pro sebe je dobré. Tato zkušenost mě naučila dvě věci. Za prvé, že vše co tvořím (nebo někdo tvoří) má hodnotu, i kdyby ta hodnota byla viditelná jen pro mě. Za druhé, člověk by se neměl do ničeho nutit, pokud ho to nebaví, neměl by to dělat, psát něco protože musím by pro mě byla noční můra, píšu protože chci a protože mě to baví.
A teď k samotnému příběhu. Na nějakou dobu jsem přestala psát úplně, neustálé zklamání že mi něco nevychází mi bralo energii a odhodlání. Můžu potvrdit že je pravda že štěstí k Vám přijde až když to nečekáte. Byla jsem rozhodnutá že psaní není pro mě. Pak se mi stalo něco co nastartovalo celý proces tvoření. Byl to sen, chtěla bych napsat obyčejný sen, ale není to pravda. Byl to sen který se zdál jako opravdový, a nebyl o mě. Ráno jsem se probudila a vše co jsem si zapamatovala jsem si sepsala na papír. Vznikla z toho moc hezká osnova. Najednou jsem byla zase šťastná, plná odhodlání, a to nejlepší plná fantazie a představ. Sedla jsem si k počítači a začala psát. Psala jsem celou noc, vznikl z toho surový příběh který můžete číst na těchto stránkách už v upravené verzi. Bylo to asi patnáct stránek surového textu. A proč jsem si byla jistá že to nebude stejné jako předtím? Protože tentokrát jsem nepsala, ale prožívala, všechny pocity, děj, prostředí. Ve všem je kousek ze mě, a z těch kteří tento příběh čtou. Každý dá mému příběhu vlastní plášť, vlastní kousek své fantazie. Pro mě je opravdu těžké být vůči hlavní hrdince nestranná, prožívám každý její krok, každou emoci kterou prožije. Její prostředí je pro mě svět kam se tak ráda vracím. Byla bych moc ráda kdyby byl i Váš. Chtěla bych ještě poděkovat prvnímu čtenáři který příběh čte (Ahoj Terezko:-D), mojí sestře. Oblíbila si hrdinku stejně jako já, podporuje mě abych psala dál a odhalovala tak krok po kroku další a další kousky Lilianina světa.
Dál děkuji všem kteří stránky navštíví, a ještě více těm kteří se na ně vrátí.

Literární ukázka- Liliana, věk draků Kapitola III.

Den Elisininy oslavy je tu. Nepřiznala bych to, ale nemohla jsem dospat. Ještě ani nesvítalo když jsem si na kamínkách vařila vodu na čaj. Portrét Elis byl hotový, byl tak krásný, mámě se dokonce povedla zachytit ta jiskra v oku která dělá člověka člověkem. Jako by byl živý. Ještě jednou jsem si pročetla harmonogram, oslava začíná, v podvečer, ale mi tam máme být už odpoledne. Netrpělivě jsem dopila čaj a snědla snídani a vyběhla jsem zpátky do pokoje abych si mohla připravit věci. Byla jsem plná zvědavosti a nedočkání. Pečlivě jsem si na sobě uhlazovala svoje bavlněné šaty, které mi s nemilým zjištěním až moc obepínaly postavu. Nedalo se nic dělat jiné jsem neměla. Ještě chvíli jsem koukala do zrcadla a přemýšlela jak bych si měla svázat vlasy. Nakonec jsem je nechala v copu. Šla jsem vzbudit mámu do její ložnice. Už stála u stolu a popíjela čaj, přitom si četla harmonogram. Slyšela mě přicházet po schodech a vzhlédla ke mě.
"Moc ti to sluší." A pyšně se na mě usmála. Přišla ke mě a začala mi rozplétat cop, vlasy co mi spadly do obličeje sepnula sponou. Šla jsem si do pokoje ještě pro náušnice. Cestou jsem se podívala ještě do zrcadla. Koukala na mě docela jiná dívka, jindy bledá tvář teď hořela ruměncem nadšení, vlasy mi teď v jemných vlnkách rámovaly obličej, a oči zářily jako prozářené sluncem. Když jsem sešla do haly máma už byla také převlečená. Zůstala jsem němě zírat. V jejích nádherných šatech v barvě smaragdů rozzářila místnost, byla jako šperk, sama sobě ozdobou. Balila zrovna obraz do plátýnka, aby se cestou nepoškodil.
"Mami to je nádhera, ani jsem nevěděla že nějaké takové šaty máš!" Pohladila jsem látku její sukně.
"Tvůj otec je měl moc rád, říkal že mu připomínají domov." Usmála se nad svojí vzpomínkou. Usmála jsem se taky, nad svojí představou jak jí to říká.
Čas ubíhal rychleji než bych čekala. Ozvalo se zaklepání, šla jsem otevřít. Byl to kočí který nás měl dovézt i s obrazem na oslavu. Byla jsem ráda že můžu sedět v kočáře, nedočkáním a teď i s narůstající nervozitou se mi klepala kolena. Máma vypadala naprosto klidně, dívala se před sebe a usmívala se. Já se rozhlížela na všechny strany, kočár byl krytý koženou plachtou, ale ani ta mě nezastavila abych sledovala obličeje lidí kteří se zaujetím sledovaly kočár. Cesta se zdála být nekonečná. Snažila jsem se krátit čas uhlazováním neviditelných záhybů na šatech a namotáváním si pramínků na prst.
"Už jsme tady." Řekl kočí a s trhnutím zastavil koně. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. Lehce jsem zavrávorala. U královské brány do paláce zdobené výjevy chrabrých rytířů bojujících s různými příšerami, stála královská stráž. Způsobně jsem ukázali pozvánku, a na pokyn strážců prošly na nádvoří. Nečekala jsem že se bude oslava konat venku. Trochu mě to zklamalo, a udivilo venku bylo chladno a vlhko.
Za královskou hradbou to vypadalo úplně jinak než jsem si představovala. Všude se rozpínala zeleň až na malý plácek před hradem který byl vydlážděný. Rozhlížela jsem se po nádvoří které po stranách přecházelo do krásných zahrad, a musela uznat že i když je oslava venku nic neztratila na své pompéznosti. Královský altán zdobený girlandami a královským erbem pod kterým byl umístěné dřevěné bohatě zdobené křeslo pro krále a královnu a jejich dvě královské děti princeznu Elis a jejího staršího bratra prince Sebastiana následníka trůnu. Všude pobíhalo plno lidí, v chaotické davu nás vyhledal vysoký a štíhlý muž s orlím nosem, představil se jako Vivald hlavní iniciátor oslavy. Odvedl si mámu i s obrazem do bočního altánu. Máma mi ještě stačila říct že se mám bavit, a byla fuč i s Vivaldem. Nevím jak jsem se měla bavit ve zmatkujícím davu, tak jsem se snažila být něčím nápomocná, přidala jsem se ke skupině která rozmisťovala lavice po zahradě.
"Na pomocníka máte nějak moc hezké šaty." Ozval se něčí hlas který držel lavici těsně zamnou. Byl to nejspíš někdo kdo pracoval u koní, alespoň to by vysvětlovalo jeho zápach.
"Nechtěla jsem tu jen tak stát." Vypravila jsem ze sebe a pokusila se o úsměv. Dál jsem si hleděla toho aby mi lavice nevyklouzla z prstů.
"To byla vaše matka ta zrzka v zelených šatech?" Podkoní se nenechal lehko odbýt. Obrátila jsem oči v sloup a odsekla souhlas. Všechny lavice už byly na svých místech. Už se pomalu stmívalo. Šla jsem si tedy sednout na jednu z lavic a čekala co se bude dít, dav se pomalu uklidňoval a pracovníky a organizátory pomalu vystřídaly hosté. Žádného z těch lidí jsem neznala, ale museli být z okolních panství. Nově příchozí hosté se družily do skupinek a sluhové začali přinášet víno v křišťálových pohárcích, divila jsem se jak je možné že nic nerozlijí. Měli na táccích třeba deset pohárků. Se setměním začali sluhové zapalovat louče, musela jich být stovka aby osvětlila tak velký prostor. Litovala jsem že jsem si nevzala teplý plášť, nebo alespoň punčochy. Pohledem jsem se po stolech s bohatě naloženým občerstvením, hledala jsem svařené víno. Cestou za svařeným vínem jsem narazila na malé koláčky zdobené krémem, labužnicky jsem se do jednoho zakousla a vychutnávala tu ovocno- oříškovou chuť, když v tom do mě ze zadu někdo strčil, otočila jsem se výhružným pohledem a nosem od krému a už jsem chtěla začít lamentovat, v tom samém okamžiku jsem si uvědomila že je to princezna, poznala jsem ji podle mámina obrazu,spiklenecky se na mě usmála.
"Taky je ráda jím způsobem jako vy, můžu se po nich utlouct." a rozkošnicky si vzala koláček a strčila si ho do pusy jako já, taky jí zůstal krém na nose, musela jsem se smát. Smáli jsme se obě. Přiběhla k ní malá buclatá dáma načepýřená ve všech těch barevných látkách co dělali její šaty, jako papoušek a odvedla si princeznu na stupínek do altánu. Máma na mě zamávala z altánu vedle. Došla jsem do altánu, všude byly papíry a Vivald šíleně gestikuloval rukama a rozdával příkazy. Obraz už byl ve zlatem zdobeném rámu.
"Tak co holčičko bavila ses?" A pomáhala srovnávat papíry.
"Pomáhala jsem nosit lavice. Viděla jsem Elis."
"Princeznu Elis." Opravila mě máma a dál se věnovala papírům.
"Potřebuji aby jsi tohle odnesla princeznině vychovatelce, je to taková silnější dáma v barevných šatech." A strčila mi do ruky obálku. Koukala jsem že do královského frmolu dokonale zapadla. Šla jsem tedy do královského altánu najít princezninu vychovatelku. Odhrnula jsem plachtu, byla těžká musela jsem se skrčit abych prošla tím co jsem dokázala zvednout. Zvedla jsem oči a ztuhla jsem, přímo přede mnou stál dědic trůnu. Nemusela jsem ho znát, abych ho poznala, princ Sebastian seděl v dřevěném křesle a něco si vyprávěl se strážným který se tomu divoce smál až se polil vínem. Princ měl stejně blon vlasy jako jeho sestra, dlouhé na ramena je měl hladce sčesané dozadu. Stejně bystré modré oči, tvář měl ostře řezanou. Zmocnil se mě šílený pocit. Nedokázala bych jeho tvář popsat. Vypadal jako anděl. Teprve teď si mě všimnul.
"Potřebujete něco?" Teď se na mě zvědavě koukal i strážný. Nechtěla jsem mluvit, věděla jsem že bych začala koktat. Tak jsem je natáhla ruku s obálkou. Opatrně si jí ode mě převzal. Přečetl si to a souhlasně přikývnul.
"Já to Margaret předám." Skoro jsem z altánu utekla. Vzala jsem si víno z podnosu a jedním lokem ho vypila. V ten samí okamžik zazněl buben ohlašující příchod krále. Mámu jsem nikde neviděla tak jsem si stoupla do davu který stál před stupínkem. Davem se začal ozývat potlesk a v průvodu stráží jsem zahlédla krále. Tyčil se mezi všemi svou mohutností, ale ne tou z mnoha svátečních pochutin, ale tou která třímá těžký obouruční meč a zlehka jako pírkem s ním mává na bojišti. Vedle něj se nesla královna, s pýchou a přísností která stahovala její jinak krásný a vznešený obličej do podivné grimasy, v krásných šatech labutí barvy všívané zlatou nití a sladěnými šperky ze zlata a drahých kamenů, byla nepřehlédnutelná. Po tom co se dav na pokynutí královny, alespoň trochu ztišil pronesl král uvítací řeč. Na stupínek přišla i princezna s princem. Při pohledu na něj se mi stáhnul žaludek. Po uvítací řeči kdy každý s královské rodiny řekl pár vět na počest princezny dal král pokyn k zábavě. Hudba začala hrát a hosté se s halekáním přesunuli na taneční parket. S harmonogramu jsem si pamatovala že slavnostní předávání darů bude krátce před půlnocí. Musela jsem uznat že se tedy umí bavit. Sáhla jsem po dalším víně. Příjemně mě hřálo.
"Proč jste neřekla že jste Emiliina dcera?" Otočila jsem se po hlasu. Po zádech mi přejelo mrazení. Stál přede mnou princ a upíjel ze svého poháru.
"Vaše matka je dnes jeden z vážených hostů, i když tedy raději než s příslušníky královské rodiny tráví, pomáhám s organizací. Pro vás by se, ale v altánu také našlo místo, a nemusela by jste mrznout venku." Jazyk jsem měla příšerně zauzlovaný, ale něco jsem promluvit musela, nechtěla jsem aby si myslel že jsem němá, nebo neslušná.
"Děkuji, ale já jsem raději venku." A v tom mi došla strašná věc, a rychle jsem ještě vystřihla pukrle.
"Koukám že nelibost ke členům rodiny jste zdědila po ní." Zasmál se a popostrčil mě směrem k tančícím dvojicím. S hrůzou jsem se vzepjala na patách, neuměla jsem tančit, a už vůbec jsem nechtěla aby to právě on zjistil.
"Měla jsem příliš vína, určitě bych ty kroky zkazila." Stiskla jsem pevně pohárek.
"No, jak myslíte." A s těmito slovy se ztratil v davu.

Literární ukázka- Mechanické kolečko

Otevřela oči, tvrdá zem ji tlačila do zad. Usilovně vzpomínala co se stalo, místo odpovědí jí hlavu naplňovala tma. Zkusila pohnout prstem, rukou jí proběhlo zašimrání. Její oči zaostřily na slabý zdroj světla, v hlavě ucítila chvění. Pohladila rukama zem na níž ležela, byla chladná a kovová ruce nahmataly hrany. Neležela na zemi. Chytla se hran a snažila se zvednout, jejími zády se ozvalo zaskřípání. Pohnula se však jen o kousek. Poznáním že tedy neleží na zemi, zkusila přehodit nohy přes chladný okraj. Nohy se s tichým zaskřípáním ohnuly přes okraj. Tělem jí projela vlna lehkého zavibrování. Hlava jí vířila radostí z tohoto malého úspěchu. Stále ale jako by její tělo zapomnělo co má dělat dál. Hlavu furt zaplňovala temnota, temnota zaplňovala všechny kouty její mysli jako by byla slepá. Náhle ucítila že světlo zasvítilo prudčeji. Uslyšela za zády kroky, pak ucítila letmý dotyk na zádech. Tělem jí projelo zavibrování ještě silnější. Ruce se dotkly krku a zatlačily na malý vystouplý hrbolek. V zádech ucítila vánek. Ruce otevřeli skříňku jež měla na zádech, a vložily malé mechanické kolečko. Náhle mou hlavou projelo ostré světlo, a barevné, živé obrazy pohltily mou mysl. Najednou jsem věděla kdo jsem a co tu dělám.

Literární ukázka- Zlatá klec

Seděla tiše před zrcadlem. Ze zlatem rámovaného a zdobeného zrcadla jí pozoroval pár jasně modrých posmutnělých očí. Vzala do ruky kartáč a jemně s ním projížděla své zlaté dlouhé vlasy. Slunce zářilo skrze malé okénko a dopadalo na zlatem zdobený nábytek, zlatou postel, truhlu a křesílko. Vstala a vyhlédla z okna, výhled vyplňoval rozlehlý les a bohaté zahrady zámku. Představovala si jak se její bosé nohy dotýkají trávy a kapičky rosy jí ulpívají na chodidlech. Zavřela oči a nechala se prozářit slunečními paprsky. Dveře od pokoje zaskřípaly. Vešel vysoký a pohledný muž. Postavil se za dívku a položil jí ruce na ramena. Otočila se k němu s němou prosbou. On jako by dokázal číst její myšlenky, zamračil svou tvář a odešel. Rozloučením bylo hlasité prásknutí dveřmi. Opřela se čelem o rám okna. Po tváři jí skanula slza v barvě zlata. Setřela ji a rozhlédla se po pokoji. V rohu stálá zlatem zdobená váza a v ní tři zlaté růže. Kráčela podél stěny a prsty hladila tapetu. Potichu došla ke dveřím. A dotkla se kliky bylo zavřeno. Vrátila se zpátky k oknu. Slunce se odráželo od hladiny průzračného jezera na kterým pluly labutě. Jaká mají krásná bílá křídla. Dívka se vyklonila z okna a sedla si na římsu. Jaké by to bylo létat jako oni? Natáhla ruce a vzlétla. V dálce proti slunci jste mohli zahlédnout lesklé zlaté peří letící labutě.

Zase materialista...

Poslední dobou se mi stává že mi osud hází do cesty osoby které jsou více či méně materialistické, tedy mým pravím opakem. Jsou to většinou mladí lidé ne o moc starší než já kteří mají pocit že peníze jsou středobodem vesmíru. Vytrvale se za touto vizí ženou a mě nezbývá než kroutit hlavou a snažit se pochopit co mi tím chce vesmír naznačit. Jsou to většinou náhodná setkání, nebo jen útržky které se k mým uším dostanou z pouličních konverzací. Jelikož je mou pracovní náplní komunikovat s lidmi sem tam se ke mě něco dostane, lidé se rádi zastavují a povídají si, a já je ráda poslouchám pokud mají o čem povídat:-).

Joo být tak ten chlap v tom autě...

S touto větou se na mě obrátil postarší pán lačně pokukující po stříbrném Porche a jeho majiteli pnoucím se na kožených sedačkách jako páv, nevyjímaje ženy sedící vedle něj. Přátelským tonem jsem mu jen tak mimochodem nadnesla otázku "Na co by Vám to bylo?" S tím že postarší pán měl zřejmě smysl pro humor (ten se v dnešní době cení) a se smíchem odvětil že vlastně na nic, že patří do starého železa a jal se mi povyprávět o svém mládí. Pozorně jsem poslouchala jeho vyprávění a pochopila že jeho rodina mu už od malička vtloukala větu "podívej na Pepu ten má novej dům, a Karel si zase koupil chatu na Šumavě.". Myslím že takhle vznikají lidé kteří si prostě svůj úspěch vynaloží do materialistické roviny, a hrdinové jsou pro ně lidé z majetkem který dávají řádně na obdiv.

Lidi mám rád, ale peníze víc...

Toto byla věta kterou jsem si poslechla na pohovoru na nejmenovanou práci. Tato věta navazovala na můj proslov o tom že mě baví pomáhat lidem, a celkově práce s nimi. Co by mě mělo šokovat víc? To že tohle řekne budoucí zaměstnavatel, nebo to že mu mohlo být tak "pětadvacet"? Možná se není čemu divit, o tuto práci jsem ztratila zájem, jelikož pracovat v tak destruktivním prostředí by bylo nad mé síly.

Ráda bych všem takovým lidem vzkázala aby se na chvilku zastavily, a popřemýšleli z pohledu celého vesmíru, proč tu vlastně jsou? Za čím se tu celý život honí? Bude jim to co mají teď stačit nebo budou chtít víc? Z toho co vidím v okolí vím že jim to stačit nebude, budou chtít lepší auta, větší domy, více peněz, ale proč nevyjít z tohoto kruhu a začít si konečně všímat krásy kolem nás která nemusí být nutně jen v drahých věcech. Spokojit se s tím co mám a konečně začít být šťastný a žít.

Literární ukázka-Liliana věk draků kapitola II.

Probudila jsem se s trhnutím ve svojí posteli, to poznání mě vylekalo byla jsem si jistá že jsem usnula ve výklenku parapetu. Nikdy se mi ještě nestalo abych usnula přes den, a ještě k tomu spala až do druhého dne. Rychle jsem přes sebe přehodila šaty a seběhla ze schodů. Máma zase seděla před stojanem a něco načrtávala na plátno.
"Dobré ráno Liliano." Zmateně jsem pobíhala po hale a ani jsem neodpověděla na pozdrav.
"Hledáš něco?" Máma se odvrátila od plátna a se zájmem v jejích smaragdových očích mě pozorovala. Nevěděla jsem co přesně hledám, jen jsem měla pocit že mi něco chybí. Uklidnila jsem se a posadila se ke stolu. Máma mezitím vstala a nalila mi meduňkový čaj. Pomalu jsem usrkávala abych se neopařila. Máma se s potutelným úsměvem vrátila zpět k roz malovanému obrazu. Měla jsem zvláštní pocit. Otočila jsem se na židli i s hrnkem směrem k mámě. Snažila jsem se zachytit co vlastně maluje. Vypadalo to jako nějaká mýtina v lese.
"To je další obraz na přání?" Snažila jsem se aby to nevyznělo zvídavě. Pozorovala jsem máminy plynulé tahy štětcem po plátně. Máma mlčela, pochopila jsem že se soustředí. Dopila jsem čaj a hrnek položila do lavoru. Stoupla jsem si přímo za mámu a sledovala jak se snaží zachytit něčí tvář, to co jsem považovala za mýtinu byly zelené šaty.
"Kdo to je?" Teď už byl v mém hlase zájem velmi znát. Snažila jsem se z načrtaných obrysů poznat kdo by to mohl být.
"Králova dcera." Prohodila jakoby mimochodem. Oči mi málem vypadli z důlků.
"Ona si od tebe přeje portrét?" Znělo to až moc udiveně. Vlastně mě to nemělo udivovat. Máma malovala portréty pro většinu lidí z města, ale nikdy by mě nenapadlo že by se její obraz dostal až na královský dvůr.
"Nechce ho přímo ona, ale její otec. Je to dárek k jejím narozeninám." Kývala jsem z otevřenou pusou, ale stále jsem nechápala jak je to možné. Teď už jsem jí začala v obraze poznávat. Blond lokny, nebesky modré oči, malý nosík, celkově na obraze vypadala dospělejší. Ve skutečnosti jsem jí viděla jen jednou na slavnosti padlých. Byla ještě dítě, stejně jako já. Máma si dávala zálež aby vystihla každou její pihu a důlek ve tvářích. Byla krásná, za to já s rovnými hnědými vlasy zapletenými do copu, a s očima v barvě oříšků jsem si proti ní připadala nevýrazná. Vlastně to bylo slovo které mě dokonale vystihovalo, v davu jsem prostě byla jen další člověk, a připadalo mi že každý kdo je vedle mě má něco čím může zaujmout. A vedle někoho jako je moje máma člověk vyniká jen těžko, její ryšavé kudrny, zelené oči s jiskrou, ladné pohyby, a hlavně její umění zachytit vše na obraz ještě krásnější než to vypadá ve skutečnosti.
Vstala a došla k poličce s knihami, vytáhla z jedné knihy obálku a podala mi ji. Rozlomila jsem pečeť se znakem královského rodu a vyndala složený pergamen. Sedla jsem si na židli a pergamen uhladila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a překvapením jsem vydechla. Královská rodina Mornotů zve mojí mámu a její dceru (mě), na narozeniny jeho dcery Elis. V dopise pak byl zvlášť odstavec o harmonogramu slavnostního předání obrazu.
"Mi půjdeme na oslavu do královského paláce?" Nevěřícně jsem třeštila oči na dopis. O královském dvoře jsem neměla velké mínění, ale dostat se tam a vidět vše na vlastní oči, to bylo něco naprosto jiného. Máma se vrátila zpět k obrazu Elis.
"Myslím že by to nebyl dobrý nápad. Ten obraz pošlu po poslovy." Veškeré nadšení bylo pryč, zklamaně jsem se odebrala ke stolu.
"Co když se ten obraz cestou zničí?" Zkusila jsem jí přemluvit. Svitla ve mě jiskřička naděje.
"Nebo co když se něco stane a obraz se nedoručí? Měla by jsi ostudu. A jak vůbec vysvětlíš svojí nepřítomnost hm?" Moje dotírání ji nechávalo klidnou, dál se věnovala obrazu. Nevím proč mě to tak vytočilo, možná proto že jsem v tom viděla šanci na mámin úspěch, a také šanci jak se dostat tam kam jen tak někdo nevkročí.
"Proč ti tak záleží na tom aby jsme tam šli, myslela jsem že se o královský dvůr nezajímáš." Nevěděla jsem co na to odpovědět, tak jsem mlčela. Přišla ke mě a odhrnula mi cop z ramene. Položila jsem si hlavu na její hruď.
"Chtěla jsem aby všichni viděli kdo ten obraz maloval, aby viděli tebe, a navíc moc jsem chtěla vidět jak to tam vypadá."
Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Lili jestli ti na tom tak záleží, tak tam půjdeme." Štěstím jsem ji pevně objala a vyběhla schody do svého pokoje, klekla jsem si k dřevěné truhle kterou jsem dostala minulý rok k sedmnáctým narozeninám. Byla ručně malovaná. Otevřela jsem její víko a začala si urovnávat věci, které jsem v ní měla schované. Pár knih, pergameny, tuže, mámin obraz tančící víly na louce a sváteční šaty z jemné barvené vlny, fialové s černou výšivkou. Byly to jediné sváteční šaty které jsem měla. Vyndala jsem je a položila na postel. Ta oslava je už zítra. Seběhla jsem zpátky dolů abych nachystala oběd, máma se zase věnovala obrazu. Po obědě mě máma zavedla do její ložnice. Byla to malá místnůstka hned u haly byla tam jen postel a truhla a spousta pláten. Vytáhla z truhly malou dřevěnou krabičku. Chtěla jsem ti to dát až k narozeninám, ale myslím že se nic nestane když je dostaneš o měsíc dřív. Převzala jsem s posvátnou úctou krabičku a podívala se do ní. Úžasem jsem oněměla uvnitř byly stejně tak krásné vyřezávané náušnice ve tvaru růží, přesně takové jako byla ta spona.
"Budou se ti hodit na tu oslavu." Usmála se na mě. Poděkovala jsem jí a prohlížela si tu mistrovskou práci, každá růže byla vyřezaná s takovou pečlivostí, každý okvětní plátek.
"Byl to dárek od tvého otce. Měla jsem ti je dát k osmnáctým narozeninám."
"Moc děkuji, jsou nádherné." Odnesla jsem si je nahoru a položila na stolek vedle vyřezávané spony. Zapálila jsem svíčku a prohlížela si je, obracela je v prstech a cítila teplo které ze dřeva sálalo, a přemýšlela o rukách jež je stvořily, jaký asi můj otec byl. Žila jsem v domnění že špatný když od nás odešel, ale nikdy jsem nepřemýšlela proč. Nechtěla jsem se mámy vyptávat, nechtěla jsem pokazit to co by zbytečné otázky mezi námi zkazily. Vyndala jsem z truhly knihu Doteky zimy a ponořila se do příběhu jenž nesl popsaný pergamen.

Krátká úvaha-Nic není jenom dobré nebo špatné

Tento článek bude takové rozjímání. Jelikož jsem poslední dobou přečetla dost "chytrých" knížek o tom jak být perfektní sluníčkový vždy veselý člověk, a sama na sobě zjistila že to prostě není skutečně dosažitelné, neboť přetvářka je mi cizí. Jako lidé by jsme se měli v první řadě naučit přijímat se takový jací jsme, tedy i s tím že máte nálady pod psa a nejraději by jste byly zalezlí někde pod peřinou. Nikdo přece na světě není jenom dobrý nebo zlí. Každý máme v sobě malý vesmír kde funguje zákon rovnováhy a duality. Za sebe můžu říct že mám takové tři pohledy na svojí osobu, taková jaká chci být, taková jaká jsem doopravdy a taková jaká jsem, ale být nechci. I když jsou tyto pohledy tři vzájemně tvoří právě tu zmíněnou dualitu, protože pohled chci a nechci být se vzájemně vyvažuje a pak je tu naše skutečné já jací doopravdy jsme. Určitě souhlasím s tím že pozitivně pohled na svět je vítán, ale cítit se špatně za to že se cítíte špatně to už ne. Já sama jsem se kolikrát nechala oblbnout takovýma sluníčkovýma knížkami o tom že si do těla pustíte světlo a bůhví co ještě, najíždění na nějaké boží vlny. Pokud se v tom někdo vzhlídne a cítí že je to jeho cesta, pak je vše správně, ale snažit se sám sebe přesvědčit o něčem co tak necítí je frustrující. Člověk by měl být prostě sám sebou a zatím si stojím. Když se nechci smát, nesměji se i kdyby si o mě lidé mysleli že jsem škarohlíd. Když nechci mluvit, nemluvím, i kdyby si mysleli že jsem nějaký podivín. Nemyslím si že to tak má každý, třeba někde na světě běhají lidé co nikdy nemají žádné starosti a naopak lidé co se nimrají v každém problému. Já jdu zlatou střední cestou, když jsem šťastná užívám si to (a kdo ne :-)), když se cítím špatně snažím se z toho něco vytěžit a tvořím nebo prostě nedělám nic. Tvorba by asi sluníčkovou kontrolou neprošla, ale i tak je to něco do čeho jsem vložila svoje pocity. Mít za každou cenu křečovitý nebo falešný úsměv na tváři je vyčerpávající. Jsem šťastná taková jaká jsem, tak buďte také.

Literární ukázka-Konec světa

Je chmurné páteční ráno, obloha už není co bývala, kam zmizely hvězdy? Kdo ví. Nad městem se nese šedý povlak. Je to vůbec ještě naše město? Kdo má teď po tom všem právo určovat a rozhodovat o tom co je a není naše město, nebo toho co z něj zbylo. Nic už nebude tak jako dřív. Zmizely domy, silnice...lidi.


Něčím své srdce naplnit musí když je v duši i na zemi pusto. Jenže jak? Dívka pomalu vrátila šedou záclonu na své místo. Zůstala na jediném místě který pro ni znamenal domov. Na pusté zemi vypadala skořepina rozbořeného malého domku směšně. Dívce to nevadilo bylo to místo kde může dál snít, dál se utápět v prázdnotě která po tom všem zůstala. Zůstala tu úplně sama?


Na zem se snesl déšť a pomalu smýval nánosy prachu a suti. Kéž by ten déšť mohl smýt i samotu která se rozprostírá její duší. Nad ohořelým stromem se snášelo hejno vran. Jak ponurý obraz.


Jako by se už nic nemohlo vymanit z pout šedi která pokryla celý svět. Usilovně se snažila přemýšlet co bude dál, ale mysl byla příliš neklidná. Je možné si vůbec připustit že na zemi už nezbylo vůbec nic?.


Nic co by jejímu životu mohlo dát smysl a řád? Její existence se teď scvrkla do podoby čtyř šedivých stěn a bílé myši která se schovávala pod malou skříňkou. Bílé rozptýlení v šedivé mlze černých dní. Tichem se ozval první úder začínající bouře. Blesk prosvětlil mlhu jako baterka. Dívka si sedla ke skříni a pozorovala bílou myš. Všimla si že myš střeží nějaký malý korálek. Lehla si a strčila ruku pod skříň. Myš se nelekla jen si tak shrbeně seděla a koukala co se bude dít dál. Dívka vzala korálek mezi prsty a podívala se na něj zblízka. Nebyl to korálek, ale semínko. Vyšla před domek, klekla si do bláta, déšť jí bičoval tváře, políbila semínko a vtlačilo ho do vodou prosycené hlíny. Možná je to konec světa, ale ne života.

Začátek cesty

Ještě mám před sebou spousty práce...

Jsem ráda že Vás mohu přivítat na svých stránkách. Věřte že pro mě zakládání nových stránek nebylo lehké, už jen pro to že jsem se zařekla že už si žádný "blog" nezaložím. A důvod? Asi jako u většiny z nás kteří ze starých stránek odešly, nedostatek času a hlavně vůle, nebo třeba nespokojenost po technické stráně (U mne tedy ještě zapomínání přihlašovacích údajů:-D) Možná i pocit že jsem se nutila honem rychle něco vymyslet a napsat. Konečně jsem si uvědomila že to dělám hlavně pro sebe.
 A proč tedy začínám zase?(A tentokrát už naposled:-)) Je to touha psát a tvořit, sdílet střípky z mého života a věcí které mám ráda zajímají mě a kterým se věnuji, a nebo si jen tak oddechnout od každodenních povinností, a proto bych byla ráda kdyby to bylo odpočinkové místo i pro Vás.

Takže co tady vlastně najdete? Jelikož jsem se stránky rozhodla pojmout jako zápisník najdete zde různorodé články na téma jež mě zajímají, zápisky z cest, názory, motivaci, inspiraci, a články o lidech kteří mě inspirují alternativní směry, zdravý a krása a další různá povídání. Jelikož jednou z mých vášní je fotografování a malování určitě zde najdete i pestrou fotogalerii a ukázky z mé tvorby, a nesmím také zapomenout na psaní fantasy takže se můžete v budoucnu těšit i na pár ukázek z mé mini knihy kterou jsem napsala. Doufám že se do budoucna bude Zápisníček vyvíjet směrem dopředu a nabídne Vám zrovna to co hledáte.

Možná bych měla na úvod napsat ještě pár vět o sobě, jelikož nechci zacházet moc do soukromý, napíši jen to nejzákladnější, a kdyby Vás zajímalo víc stačí napsat ráda si s vámi popovídám:-)
Jak jsem již zmiňovala mezi moje zájmy patří fotografování, malování a veškeré tvoření, jakožto i psaní, vaření (určitě se můžete těšit i na recepty), esoterika, alternativní směry, záhadologie, bylinkaření, zdravý, jóga, turistika, historie a samozřejmě mám doma pár chlupatých příšerek, mezi ně patří čtyři potkaní fešáci Bonifác, Barnabáš, Karlík a Bedřich, fenka Flat Coated retrívra Ari a jedna křečulka Vanilka která se záhadně naklonovala na pět menších:-D Výčet to není nejmenší a tak doufám že se ještě dostanu k podrobnějšímu přiblížení mých zájmů v jiném článku.
Jinak malý výčet toho co poslouchám za hudbu najdete na profilu kde se o mě dozvíte ještě pár informací které nepadly zde.

Doufám že si užíváte teplé(horké) letní počasí a u dalšího článku na viděnou (na počtěnou):-)