Kde jsem když tu nejsem

A už je tu září...

Začíná moje nejoblíbenější roční období, choulení se při čaji a svíčkách u knížek a sledovat jak venku prší, a příroda se chystá ke spánku, i když s létem se loučí těžce.
Zrovna mám týden volna, tak mohu dohánět všechny resty, od malování ložnice až po psaní na stránky, posledních pár týdnů bylo velmi náročných a na psaní nebyla nálada, na víc jsem si chtěla užít poslední letní dny co to šlo a prakticky jsem byla pořád venku. Udělala jsem si radost a navštívila les a celý den jsem pochodovala po lese, člověk si vyčistí hlavu a načerpá inspiraci. Nevím jestli to zažívá ještě někdo, ale při procházkách přírodou mě občas přepadne pocit absolutního štěstí a klidu, cítím vůni rostlin, šumění listů a ptačích křídel, člověk se dostává pomalu do transu. Jeden z nápadů který se týkal stránek byl nový vzhled, věděla jsem že tento nebude natrvalo, jelikož jsem nafotila při poslední procházce spoustu fotek, chtěla jsem si udělat něco vlastního, něco co mi bude připomínat ten krásný pocit který jsem zažívala při toulkách lesem.

Dále jsem se dopracovala k pár dalším nápadům a chci kompletně přestěhovat celý svůj příběh Liliany na tyto stránky což nebude snadné jelikož je to asi jedenáct kapitol, spolu i s náhledem prvního článku který jsem napsala před tím než jsem začala Lilianu psát.

Pracovně se mi teď velmi daří a tato zkušenost (o které někdy napíšu) mě naplno přesvědčila že vizualizace a podvědomé formování konstruktivních myšlenek se vyplácí. (Za což jsem opravdu nesmírně vděčná)

Celkově bych svůj stav popsala tím že jsem šťastná a naplněná klidem. Doufám že mi tato nálada vydrží i přes zimu:-D

Doufám že se Vám daří stejně dobře, a do nového ročního období vstoupíte šťastní a vyrovnaní.

Ještě se podělím o jednu z fotek kterou jsem pořídila při toulkách lesem.

Zase materialista...

Poslední dobou se mi stává že mi osud hází do cesty osoby které jsou více či méně materialistické, tedy mým pravím opakem. Jsou to většinou mladí lidé ne o moc starší než já kteří mají pocit že peníze jsou středobodem vesmíru. Vytrvale se za touto vizí ženou a mě nezbývá než kroutit hlavou a snažit se pochopit co mi tím chce vesmír naznačit. Jsou to většinou náhodná setkání, nebo jen útržky které se k mým uším dostanou z pouličních konverzací. Jelikož je mou pracovní náplní komunikovat s lidmi sem tam se ke mě něco dostane, lidé se rádi zastavují a povídají si, a já je ráda poslouchám pokud mají o čem povídat:-).

Joo být tak ten chlap v tom autě...

S touto větou se na mě obrátil postarší pán lačně pokukující po stříbrném Porche a jeho majiteli pnoucím se na kožených sedačkách jako páv, nevyjímaje ženy sedící vedle něj. Přátelským tonem jsem mu jen tak mimochodem nadnesla otázku "Na co by Vám to bylo?" S tím že postarší pán měl zřejmě smysl pro humor (ten se v dnešní době cení) a se smíchem odvětil že vlastně na nic, že patří do starého železa a jal se mi povyprávět o svém mládí. Pozorně jsem poslouchala jeho vyprávění a pochopila že jeho rodina mu už od malička vtloukala větu "podívej na Pepu ten má novej dům, a Karel si zase koupil chatu na Šumavě.". Myslím že takhle vznikají lidé kteří si prostě svůj úspěch vynaloží do materialistické roviny, a hrdinové jsou pro ně lidé z majetkem který dávají řádně na obdiv.

Lidi mám rád, ale peníze víc...

Toto byla věta kterou jsem si poslechla na pohovoru na nejmenovanou práci. Tato věta navazovala na můj proslov o tom že mě baví pomáhat lidem, a celkově práce s nimi. Co by mě mělo šokovat víc? To že tohle řekne budoucí zaměstnavatel, nebo to že mu mohlo být tak "pětadvacet"? Možná se není čemu divit, o tuto práci jsem ztratila zájem, jelikož pracovat v tak destruktivním prostředí by bylo nad mé síly.

Ráda bych všem takovým lidem vzkázala aby se na chvilku zastavily, a popřemýšleli z pohledu celého vesmíru, proč tu vlastně jsou? Za čím se tu celý život honí? Bude jim to co mají teď stačit nebo budou chtít víc? Z toho co vidím v okolí vím že jim to stačit nebude, budou chtít lepší auta, větší domy, více peněz, ale proč nevyjít z tohoto kruhu a začít si konečně všímat krásy kolem nás která nemusí být nutně jen v drahých věcech. Spokojit se s tím co mám a konečně začít být šťastný a žít.

Krátká úvaha-Nic není jenom dobré nebo špatné

Tento článek bude takové rozjímání. Jelikož jsem poslední dobou přečetla dost "chytrých" knížek o tom jak být perfektní sluníčkový vždy veselý člověk, a sama na sobě zjistila že to prostě není skutečně dosažitelné, neboť přetvářka je mi cizí. Jako lidé by jsme se měli v první řadě naučit přijímat se takový jací jsme, tedy i s tím že máte nálady pod psa a nejraději by jste byly zalezlí někde pod peřinou. Nikdo přece na světě není jenom dobrý nebo zlí. Každý máme v sobě malý vesmír kde funguje zákon rovnováhy a duality. Za sebe můžu říct že mám takové tři pohledy na svojí osobu, taková jaká chci být, taková jaká jsem doopravdy a taková jaká jsem, ale být nechci. I když jsou tyto pohledy tři vzájemně tvoří právě tu zmíněnou dualitu, protože pohled chci a nechci být se vzájemně vyvažuje a pak je tu naše skutečné já jací doopravdy jsme. Určitě souhlasím s tím že pozitivně pohled na svět je vítán, ale cítit se špatně za to že se cítíte špatně to už ne. Já sama jsem se kolikrát nechala oblbnout takovýma sluníčkovýma knížkami o tom že si do těla pustíte světlo a bůhví co ještě, najíždění na nějaké boží vlny. Pokud se v tom někdo vzhlídne a cítí že je to jeho cesta, pak je vše správně, ale snažit se sám sebe přesvědčit o něčem co tak necítí je frustrující. Člověk by měl být prostě sám sebou a zatím si stojím. Když se nechci smát, nesměji se i kdyby si o mě lidé mysleli že jsem škarohlíd. Když nechci mluvit, nemluvím, i kdyby si mysleli že jsem nějaký podivín. Nemyslím si že to tak má každý, třeba někde na světě běhají lidé co nikdy nemají žádné starosti a naopak lidé co se nimrají v každém problému. Já jdu zlatou střední cestou, když jsem šťastná užívám si to (a kdo ne :-)), když se cítím špatně snažím se z toho něco vytěžit a tvořím nebo prostě nedělám nic. Tvorba by asi sluníčkovou kontrolou neprošla, ale i tak je to něco do čeho jsem vložila svoje pocity. Mít za každou cenu křečovitý nebo falešný úsměv na tváři je vyčerpávající. Jsem šťastná taková jaká jsem, tak buďte také.