Kde jsem když tu nejsem

A už je tu září...

Začíná moje nejoblíbenější roční období, choulení se při čaji a svíčkách u knížek a sledovat jak venku prší, a příroda se chystá ke spánku, i když s létem se loučí těžce.
Zrovna mám týden volna, tak mohu dohánět všechny resty, od malování ložnice až po psaní na stránky, posledních pár týdnů bylo velmi náročných a na psaní nebyla nálada, na víc jsem si chtěla užít poslední letní dny co to šlo a prakticky jsem byla pořád venku. Udělala jsem si radost a navštívila les a celý den jsem pochodovala po lese, člověk si vyčistí hlavu a načerpá inspiraci. Nevím jestli to zažívá ještě někdo, ale při procházkách přírodou mě občas přepadne pocit absolutního štěstí a klidu, cítím vůni rostlin, šumění listů a ptačích křídel, člověk se dostává pomalu do transu. Jeden z nápadů který se týkal stránek byl nový vzhled, věděla jsem že tento nebude natrvalo, jelikož jsem nafotila při poslední procházce spoustu fotek, chtěla jsem si udělat něco vlastního, něco co mi bude připomínat ten krásný pocit který jsem zažívala při toulkách lesem.

Dále jsem se dopracovala k pár dalším nápadům a chci kompletně přestěhovat celý svůj příběh Liliany na tyto stránky což nebude snadné jelikož je to asi jedenáct kapitol, spolu i s náhledem prvního článku který jsem napsala před tím než jsem začala Lilianu psát.

Pracovně se mi teď velmi daří a tato zkušenost (o které někdy napíšu) mě naplno přesvědčila že vizualizace a podvědomé formování konstruktivních myšlenek se vyplácí. (Za což jsem opravdu nesmírně vděčná)

Celkově bych svůj stav popsala tím že jsem šťastná a naplněná klidem. Doufám že mi tato nálada vydrží i přes zimu:-D

Doufám že se Vám daří stejně dobře, a do nového ročního období vstoupíte šťastní a vyrovnaní.

Ještě se podělím o jednu z fotek kterou jsem pořídila při toulkách lesem.

Cestujeme- Německo, Oybin

Wikipedie pravý                                            
První zmínky o hradu jsou z počátku 13. století. Žitavsko dlouhá léta patřilo rodu Ronovců. Roku 1290 se zde připomíná v listinách Čeněk z Ojvína, až v roce 1319 Jindřich z Lipé pocházející z tohoto rodu, celé území včetně hradu Ojvín předal králi Janu Lucemburskému výměnou za území na Moravě. V 14. století nechal hrad výrazně přestavět jeho syn, král Karel IV. Hrad byl jeho oblíbeným sídlem a navíc v dohledu Žitavy demonstroval moc českého panovníka nad celým Žitavskem. Rozhodnutím Karla IV. zde byl později vybudován klášter celestýnů. Hrad měl strategicky významnou polohu na obchodní stezce z Čech do Lužice. Ze staveb z doby Karla IV. se dochovala část císařské oratoře - kaple sv. Václava a chrám celestýnského konventu.

V roce 1429 odolal i útoku husitů.
Oybin je konečnou stanicí Žitavské úzkorozchodné dráhy, dodnes obsluhované historickými parními lokomotivami. Tato dráha začíná v Žitavě, má dvě větve, z nichž jedna končí v Oybinu, druhá v Jonsdorfu.
Je jedním ze tří turistických středisek Chráněné krajinné oblasti Žitavské hory a má statut lázeňského místa (Luftkurort).                          

Oybin bylo mé první místo navštívené za hranicemi ČR, i když je hned u hranic, a zmíním hlavně to že jsme šli od Cvikova pěšky...bez GPS, bez mapy, jen podle cedulí..Dokážete si asi představit jak to vypadalo, po hodinách bloudění kdesi v lesích jsme konečně narazily na prvního člověka který nás po dlouhém dorozumívání, konečně poslal správným směrem. Samotná cesta trvá cca čtyři hodiny když jste opravdu rychlí, to mi jsme i s blouděním dorazily do města asi tak po šesti hodinách. Město je opravdu nádherné, čisté, a i přes cestovní ruch docela klidné. Myslím že v tom by si měla vzít ČR příklad (vždy jsem obdivovala německé trávníky, mají je všude tak krásně upravené a zelené:-D), jelikož jsme dorazily celkem pozdě nezbývalo nám už moc dorazit až k místnímu času, a tak jsme se alespoň procházeli po městě, a obdivovali jaká tu celkově panuje jiná mentalita, lidé se na vás usmívali, nedělal problém poradit, i přes jazykovou bariéru. Celkově jsem byla nadšená a doufám že se mi do Německa někdy zase podaří dostat.:-)

Cestujeme- České Švýcarsko

Wikipedie pravý                                                             
Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v Česku. Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, města a bludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo.

České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín mezi obcemi Hřensko, Chřibská a vesnicí Brtníky. Zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,23 km². Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, z východní strany k němu přiléhá Chráněná krajinná oblast Lužické hory. V parku se nachází jediná vesnice, a to Mezná patřící k obci Hřensko, dále zřícenina vodního mlýna a několika skalních hrádků (např. Falkenštejn, Šaunštejn).

Lesy pokrývají 97 % území. Původně dominantní buk lesní byl vytlačen dnes silně převažujícím smrkem ztepilým. Bylinné patro zde není příliš druhově rozmanité, zato v patru mechovém se vyskytují stovky druhů mechů a lišejníků. Kdysi známou rostlinou parku byl blánatec kentský, už se však v parku nevyskytuje, stejně jako řada živočichů typu los evropský či kočka divoká. V Českém Švýcarsku hnízdí desítky druhů ptáků, za všechny lze jmenovat čápa černého nebo sokola stěhovavého, jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě.

Myslím že všichni kteří Národní park České Švýcarsko navštívili se mnou budou souhlasit když řeknu že je to jeden z pokladů ČR, i když je spoustu míst nedostupných. Cesty značí informační cedule a trasa je jasně značená takže nehrozí že by jste se ztratily, i přes to jakou má park rozlohu. Když dosáhnete vrcholu čeká Vás překvapení(jestli jste si to tedy nezjišťovaly předem) ve formě útulné restaurace, která byla ale k mé smůle zavřená:-D

Jelikož jsem se nemohla rozhodnout jakou fotku použiji, vybrala jsem jich z rodinného alba hned několik:-)

Cestujeme- Hasištejn 2015

Výletní článek s překvapením...

Wikipedie pravý                                                                      
Hrad Hasištejn (německy Hassenstein) leží na české straně Krušných hor nad obcí Místo v nadmořské výšce 627 m n. m. Je jedním z nejstarších hradů severozápadních Čech, též rodištěm a sídlem významného aristokrata a humanisty Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

Původ Hasištejna není znám, na hradišti byly nalezeny stopy pohanského pohřebiště, což svědčí o velmi dávném osídlení. První písemná zmínka o královském hradu byla v Majestas Carolina ze 14. století, přestože na tomto místě je zmiňováno opevněné místo už ve století dvanáctém. Poskytovalo ochranu obchodní cestě mezi Kadaní a německým městemZwickau.

Je možné, že gotický hrad zde nechal postavit sám král Václav II. Od roku 1348 byl hrad v držení rodu pánů ze Schönburgu. Císař a králKarel IV. jim jeho držbu roku 1351 prodloužil i s panstvími Přísečnice a Schlettau. V jím vydaném zákoníku Majestas Carolina jej uvádí mezi královskými hrady, které panovníci nesmí prodat a zastavit jej směli nanejvýš na 9 let. Šumburkům hrad patřil až do roku 1412, kdy ho přenechali Jindřichu mladšímu Reussovi z Plavna. Ten se dostal do sporů s Václavem IV. a spolčoval se s loupeživými rytíři, se kterými přepadávali královské statky. Královské vojsko proto pod velením Mikuláše Chudého z Lobkovic hrad po dvouměsíčním obléhání dobylo a král Hasištejn ihned Mikuláši zastavil. Od roku 1421 ho Mikuláš získal jako dědičné korunní léno. Jeho vnuk, vzdělaný humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, zde žil trvale od roku 1490 a nechal hrad výrazně rozšířit. Pak v něm založil jednu z největších knihoven českého království. Knihovna byla později přestěhována do Chomutova, kde roku 1598 shořela.

Hrad dále vlastnili různí příslušníci Lobkoviců a jeden čas i Šliků. Po konfiskaci majetku Jiřího Popela z Lobkovic vlastnil sedm osmin hradu císař Rudolf II. Roku 1606 je od něj koupil Linhart starší Štampach ze Štampachu. Po bitvě na Bílé hoře a během třicetileté války se majitelé měnili a stavba začala chátrat. V záznamech z roku 1622 byl hrad uváděn jako opuštěný. Na počátku 18. století zříceninu hradu nechal upravit Emanuel Karsch, postavil zde hostinec. Ten v roce 1976 vyhořel. Obě budovy hostince před požárem jsou zachyceny ve čtvrtém dílu seriálu 30 případů majora Zemana Hon na lišku jako Čadkova chata („Liščí doupě“). Nový, menší hostinec byl postaven v roce 1995. Je na něm pamětní deska, připomínající návštěvu J. W. Goetha v roce 1810.

Musím dodat že mimo areál zříceniny Hasištejn je věžička (nebo spíš skořápka věžičky) Moje zvědavost mi zavelela jít prozkoumat i ji, i když po příjezdu na parkoviště vás pohled na zříceninu ohromí, k mému zklamání slouží věžička mimo areál nejspíš jako turistický záchod:-D Jinak v areálu je několik míst která jsou ještě přístupná jako vyhlídková věž, nebo  kaple. V areálu je i restaurace kde se dá dobře najíst.

A kde je sakra to překvapení?:-D Na fotce níže, vybrala jsem ji jelikož si můžete povšimnout toho zvláštního světelného jevu, mohu přísahat že při vyfocení tam nic nebylo:-D a známky o tom že by tam strašilo nejsou, tak možná je to duch na výletě.