Literární ukázka- Liliana, věk draků Kapitola IV.

V tu chvíli jako by část mě odešla sním. Nechtěla jsem tam jen tak stát a litovat se. Bubeník ohlásil půlnoc sérií mocných úderů, čas na slavnostní předání darů. Šla jsem tedy do altánu pro organizátory abych mohla ještě povzbudit mámu. Plachtu v tomto altánu držely popruhy takže jsem snadno viděla kdo se v něm pohyboval. Máma plně zabraná do čtení pergamenu si ani nevšimla že jsem přišla, nahlédla jsem jí přes rameno.
"Ty budeš mít i proslov?" Snažila jsem se pergamen natočit tak abych viděla co je na něm vše napsané.
"Je to jen pár vět které musím přednést, a co ty užila sis to?" Znovu se zabrala do čtení.
"Jo, jo užila." A prstem jsem přejížděla přes vyřezávaný dubový stůl. Vivald vzal mámu za paži a táhl ji ke spoji obou altánů.
"Připravena paní Emílie? Je čas." A s těmito slovy mámu vystrčil do královského altánu, který měl vnitřní stranu plachet zvednutou takže fungoval jako jeviště. Nakukovala jsem skrze oddělovací plachtu, máma stála před davem hostů a přednášela z připraveného proslovu, v druhé ruce držela připravený obraz. Za zády se mi ozval naléhavý šuškot dvou hlasů. Napínala jsem uši abych zjistila o čem se tak napjatě baví. Vivald se zajíknul a vyrazil na jeviště zrovna ve chvíli kdy máma předávala obraz. Upnuly se na něj zraky všech lidí. Vivald zpanikařil a nahrnul se těsně ke králi a něco mu pošeptal do ucha. Král se zamračil přikývl a odešel s Vivaldem za Altán se závojem stráží za sebou. Dav ševelil jako podzimní listí. Královna se tvářila ještě přísněji než obvykle a Elis se s tázavým pohledem obracela na Sebastiana. Máma předala princezně obraz a zmizela v altánu pro organizátory. Šla jsem za ní. Nechápavě jsem se na ní podívala.
"Vivald se asi zbláznil. Přišel jsem nějaký chlap a něco tu řešily Vivald pak vylétnul přímo ke králi.
"Nevím zlatíčko co se děje, naší úlohu jsem splnily, půjdeme domů." Cestou k bráně jsem viděla že dav se stále neuklidnil a přísahala bych že jsem slyšela že někdo z nich řekl drak. To slovo zůstalo vyset ve vzduchu. Dýchala jsem ho po celou cestu domů. Doma jsem se natáhla ještě oblečená na postel. Přemýšlela jsem o Sebastianovi. Z těch stovek mužů, proč zrovna on? Proč to musí být někdo, koho nikdy nebudu moci mít? Snažila jsem se sama sobě namluvit že ten pocit který mi svírá útroby, je prostě jenom čistý zájem. Je to princ, už to je přeci logické, alespoň v dívčí mysli. Kdybych jen věděla, že tohle bude můj nejmenší problém.


Probudila mě moje vlastní bolest v krku, nemohla jsem ani polknout, natož vstát z postele, venku byla stále šero, kde ho tu a tam protnul paprsek vycházejícího slunce. Zavrtala jsem se hluboko do peřiny, a pomyslela na to že strávit včerejší chladnou noc jen v šatech byla bláhovost. Přemlouvala jsem se abych se zvedla a šla alespoň poprosit mamku o čaj. Musela jsem znovu usnout slunce už bylo vysoko na obloze i když ho zakrývala mračna, schylovalo se k pořádný průtrži mračen. Divila jsem se že mě máma nepřišla vzbudit, ale určitě ještě spí, nebo maluje. Zaradovala jsem se že bolest v krku už tolik necítím. Vlastně jsem se cítila o mnoho líp. Jak dlouho jsem asi spala? Sešla jsem po dřevěných skřípajících schodech. Nakoukla jsem ke stojanu. Nebyla tam, takže spí. Zalila jsem si horkou vodou čaj a vychutnávala jsem si ho plnými doušky. Udělala jsem mámě čaj a chtěla jsem jí ho přinést do ložnice. K mému překvapení nebyla ani tam. Vzhledem k tomu že byla sobota, na trh jít určitě taky nemohla. Rozum mi napověděl že bude určitě u nějaké z jejích kamarádek, nebo u sousedky. Vzala jsem si tedy její čaj a šla si prohlížet máminy starší obrazy, měla truhly plné obrazů a místnost, která měla být sklepem jich byla také plná. Vzala jsem si lucernu a hrnek s čajem a vydala jsem se do sklepení. Přesně jak jsem čekala byly všude po obvodu místnosti opřené obrazy různých velikostí, ty menší byly naskládané v bednách. Přisedla jsem si k jedné z beden a začala z ní vytahovat obraz po obraze a usrkávala jsem u toho čaj. Dostala jsem se až k obrazu muže v loveckém oblečení který jako by vypadl z oka princi. Udivilo mě to chvíli jsem otáčela obraz v rukách. Z rozjímání mě vytrhlo až silné zabušení na dveře. Zbrkle jsem se postavila zpátky na nohy a nechtíc jsem u toho vylila čaj. Nechala jsem to být a pospíchala jsem ke dveřím s domněním že to je určitě máma. Odendala jsem závoru, a otevřela dveře. Nikdo za nimi nebyl. Vyšla jsem tedy před dům a rozhlížela se na všechny stran. "Halo?" Nikdo neodpovídal, prázdnost ulic mi napověděla že je sobotní dopoledne. Rozrušeně jsem dveře zase zavřela. Při zavírání dveří jsem si všimla kousku pergamenu kterého průvan zavál dovnitř. Že by tu mámě někdo nechal vzkaz? Uhladila jsem pergamen, a ze slov které na něm byly kostrbatým písmem napsané se mi zvedl žaludek. Buď dnes při západu slunce u východního vstupu do krysí díry. Hrůza mi zatemnila oči.

Literární ukázka- Liliana, věk draků Kapitola III.

Den Elisininy oslavy je tu. Nepřiznala bych to, ale nemohla jsem dospat. Ještě ani nesvítalo když jsem si na kamínkách vařila vodu na čaj. Portrét Elis byl hotový, byl tak krásný, mámě se dokonce povedla zachytit ta jiskra v oku která dělá člověka člověkem. Jako by byl živý. Ještě jednou jsem si pročetla harmonogram, oslava začíná, v podvečer, ale mi tam máme být už odpoledne. Netrpělivě jsem dopila čaj a snědla snídani a vyběhla jsem zpátky do pokoje abych si mohla připravit věci. Byla jsem plná zvědavosti a nedočkání. Pečlivě jsem si na sobě uhlazovala svoje bavlněné šaty, které mi s nemilým zjištěním až moc obepínaly postavu. Nedalo se nic dělat jiné jsem neměla. Ještě chvíli jsem koukala do zrcadla a přemýšlela jak bych si měla svázat vlasy. Nakonec jsem je nechala v copu. Šla jsem vzbudit mámu do její ložnice. Už stála u stolu a popíjela čaj, přitom si četla harmonogram. Slyšela mě přicházet po schodech a vzhlédla ke mě.
"Moc ti to sluší." A pyšně se na mě usmála. Přišla ke mě a začala mi rozplétat cop, vlasy co mi spadly do obličeje sepnula sponou. Šla jsem si do pokoje ještě pro náušnice. Cestou jsem se podívala ještě do zrcadla. Koukala na mě docela jiná dívka, jindy bledá tvář teď hořela ruměncem nadšení, vlasy mi teď v jemných vlnkách rámovaly obličej, a oči zářily jako prozářené sluncem. Když jsem sešla do haly máma už byla také převlečená. Zůstala jsem němě zírat. V jejích nádherných šatech v barvě smaragdů rozzářila místnost, byla jako šperk, sama sobě ozdobou. Balila zrovna obraz do plátýnka, aby se cestou nepoškodil.
"Mami to je nádhera, ani jsem nevěděla že nějaké takové šaty máš!" Pohladila jsem látku její sukně.
"Tvůj otec je měl moc rád, říkal že mu připomínají domov." Usmála se nad svojí vzpomínkou. Usmála jsem se taky, nad svojí představou jak jí to říká.
Čas ubíhal rychleji než bych čekala. Ozvalo se zaklepání, šla jsem otevřít. Byl to kočí který nás měl dovézt i s obrazem na oslavu. Byla jsem ráda že můžu sedět v kočáře, nedočkáním a teď i s narůstající nervozitou se mi klepala kolena. Máma vypadala naprosto klidně, dívala se před sebe a usmívala se. Já se rozhlížela na všechny strany, kočár byl krytý koženou plachtou, ale ani ta mě nezastavila abych sledovala obličeje lidí kteří se zaujetím sledovaly kočár. Cesta se zdála být nekonečná. Snažila jsem se krátit čas uhlazováním neviditelných záhybů na šatech a namotáváním si pramínků na prst.
"Už jsme tady." Řekl kočí a s trhnutím zastavil koně. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. Lehce jsem zavrávorala. U královské brány do paláce zdobené výjevy chrabrých rytířů bojujících s různými příšerami, stála královská stráž. Způsobně jsem ukázali pozvánku, a na pokyn strážců prošly na nádvoří. Nečekala jsem že se bude oslava konat venku. Trochu mě to zklamalo, a udivilo venku bylo chladno a vlhko.
Za královskou hradbou to vypadalo úplně jinak než jsem si představovala. Všude se rozpínala zeleň až na malý plácek před hradem který byl vydlážděný. Rozhlížela jsem se po nádvoří které po stranách přecházelo do krásných zahrad, a musela uznat že i když je oslava venku nic neztratila na své pompéznosti. Královský altán zdobený girlandami a královským erbem pod kterým byl umístěné dřevěné bohatě zdobené křeslo pro krále a královnu a jejich dvě královské děti princeznu Elis a jejího staršího bratra prince Sebastiana následníka trůnu. Všude pobíhalo plno lidí, v chaotické davu nás vyhledal vysoký a štíhlý muž s orlím nosem, představil se jako Vivald hlavní iniciátor oslavy. Odvedl si mámu i s obrazem do bočního altánu. Máma mi ještě stačila říct že se mám bavit, a byla fuč i s Vivaldem. Nevím jak jsem se měla bavit ve zmatkujícím davu, tak jsem se snažila být něčím nápomocná, přidala jsem se ke skupině která rozmisťovala lavice po zahradě.
"Na pomocníka máte nějak moc hezké šaty." Ozval se něčí hlas který držel lavici těsně zamnou. Byl to nejspíš někdo kdo pracoval u koní, alespoň to by vysvětlovalo jeho zápach.
"Nechtěla jsem tu jen tak stát." Vypravila jsem ze sebe a pokusila se o úsměv. Dál jsem si hleděla toho aby mi lavice nevyklouzla z prstů.
"To byla vaše matka ta zrzka v zelených šatech?" Podkoní se nenechal lehko odbýt. Obrátila jsem oči v sloup a odsekla souhlas. Všechny lavice už byly na svých místech. Už se pomalu stmívalo. Šla jsem si tedy sednout na jednu z lavic a čekala co se bude dít, dav se pomalu uklidňoval a pracovníky a organizátory pomalu vystřídaly hosté. Žádného z těch lidí jsem neznala, ale museli být z okolních panství. Nově příchozí hosté se družily do skupinek a sluhové začali přinášet víno v křišťálových pohárcích, divila jsem se jak je možné že nic nerozlijí. Měli na táccích třeba deset pohárků. Se setměním začali sluhové zapalovat louče, musela jich být stovka aby osvětlila tak velký prostor. Litovala jsem že jsem si nevzala teplý plášť, nebo alespoň punčochy. Pohledem jsem se po stolech s bohatě naloženým občerstvením, hledala jsem svařené víno. Cestou za svařeným vínem jsem narazila na malé koláčky zdobené krémem, labužnicky jsem se do jednoho zakousla a vychutnávala tu ovocno- oříškovou chuť, když v tom do mě ze zadu někdo strčil, otočila jsem se výhružným pohledem a nosem od krému a už jsem chtěla začít lamentovat, v tom samém okamžiku jsem si uvědomila že je to princezna, poznala jsem ji podle mámina obrazu,spiklenecky se na mě usmála.
"Taky je ráda jím způsobem jako vy, můžu se po nich utlouct." a rozkošnicky si vzala koláček a strčila si ho do pusy jako já, taky jí zůstal krém na nose, musela jsem se smát. Smáli jsme se obě. Přiběhla k ní malá buclatá dáma načepýřená ve všech těch barevných látkách co dělali její šaty, jako papoušek a odvedla si princeznu na stupínek do altánu. Máma na mě zamávala z altánu vedle. Došla jsem do altánu, všude byly papíry a Vivald šíleně gestikuloval rukama a rozdával příkazy. Obraz už byl ve zlatem zdobeném rámu.
"Tak co holčičko bavila ses?" A pomáhala srovnávat papíry.
"Pomáhala jsem nosit lavice. Viděla jsem Elis."
"Princeznu Elis." Opravila mě máma a dál se věnovala papírům.
"Potřebuji aby jsi tohle odnesla princeznině vychovatelce, je to taková silnější dáma v barevných šatech." A strčila mi do ruky obálku. Koukala jsem že do královského frmolu dokonale zapadla. Šla jsem tedy do královského altánu najít princezninu vychovatelku. Odhrnula jsem plachtu, byla těžká musela jsem se skrčit abych prošla tím co jsem dokázala zvednout. Zvedla jsem oči a ztuhla jsem, přímo přede mnou stál dědic trůnu. Nemusela jsem ho znát, abych ho poznala, princ Sebastian seděl v dřevěném křesle a něco si vyprávěl se strážným který se tomu divoce smál až se polil vínem. Princ měl stejně blon vlasy jako jeho sestra, dlouhé na ramena je měl hladce sčesané dozadu. Stejně bystré modré oči, tvář měl ostře řezanou. Zmocnil se mě šílený pocit. Nedokázala bych jeho tvář popsat. Vypadal jako anděl. Teprve teď si mě všimnul.
"Potřebujete něco?" Teď se na mě zvědavě koukal i strážný. Nechtěla jsem mluvit, věděla jsem že bych začala koktat. Tak jsem je natáhla ruku s obálkou. Opatrně si jí ode mě převzal. Přečetl si to a souhlasně přikývnul.
"Já to Margaret předám." Skoro jsem z altánu utekla. Vzala jsem si víno z podnosu a jedním lokem ho vypila. V ten samí okamžik zazněl buben ohlašující příchod krále. Mámu jsem nikde neviděla tak jsem si stoupla do davu který stál před stupínkem. Davem se začal ozývat potlesk a v průvodu stráží jsem zahlédla krále. Tyčil se mezi všemi svou mohutností, ale ne tou z mnoha svátečních pochutin, ale tou která třímá těžký obouruční meč a zlehka jako pírkem s ním mává na bojišti. Vedle něj se nesla královna, s pýchou a přísností která stahovala její jinak krásný a vznešený obličej do podivné grimasy, v krásných šatech labutí barvy všívané zlatou nití a sladěnými šperky ze zlata a drahých kamenů, byla nepřehlédnutelná. Po tom co se dav na pokynutí královny, alespoň trochu ztišil pronesl král uvítací řeč. Na stupínek přišla i princezna s princem. Při pohledu na něj se mi stáhnul žaludek. Po uvítací řeči kdy každý s královské rodiny řekl pár vět na počest princezny dal král pokyn k zábavě. Hudba začala hrát a hosté se s halekáním přesunuli na taneční parket. S harmonogramu jsem si pamatovala že slavnostní předávání darů bude krátce před půlnocí. Musela jsem uznat že se tedy umí bavit. Sáhla jsem po dalším víně. Příjemně mě hřálo.
"Proč jste neřekla že jste Emiliina dcera?" Otočila jsem se po hlasu. Po zádech mi přejelo mrazení. Stál přede mnou princ a upíjel ze svého poháru.
"Vaše matka je dnes jeden z vážených hostů, i když tedy raději než s příslušníky královské rodiny tráví, pomáhám s organizací. Pro vás by se, ale v altánu také našlo místo, a nemusela by jste mrznout venku." Jazyk jsem měla příšerně zauzlovaný, ale něco jsem promluvit musela, nechtěla jsem aby si myslel že jsem němá, nebo neslušná.
"Děkuji, ale já jsem raději venku." A v tom mi došla strašná věc, a rychle jsem ještě vystřihla pukrle.
"Koukám že nelibost ke členům rodiny jste zdědila po ní." Zasmál se a popostrčil mě směrem k tančícím dvojicím. S hrůzou jsem se vzepjala na patách, neuměla jsem tančit, a už vůbec jsem nechtěla aby to právě on zjistil.
"Měla jsem příliš vína, určitě bych ty kroky zkazila." Stiskla jsem pevně pohárek.
"No, jak myslíte." A s těmito slovy se ztratil v davu.

Literární ukázka- Mechanické kolečko

Otevřela oči, tvrdá zem ji tlačila do zad. Usilovně vzpomínala co se stalo, místo odpovědí jí hlavu naplňovala tma. Zkusila pohnout prstem, rukou jí proběhlo zašimrání. Její oči zaostřily na slabý zdroj světla, v hlavě ucítila chvění. Pohladila rukama zem na níž ležela, byla chladná a kovová ruce nahmataly hrany. Neležela na zemi. Chytla se hran a snažila se zvednout, jejími zády se ozvalo zaskřípání. Pohnula se však jen o kousek. Poznáním že tedy neleží na zemi, zkusila přehodit nohy přes chladný okraj. Nohy se s tichým zaskřípáním ohnuly přes okraj. Tělem jí projela vlna lehkého zavibrování. Hlava jí vířila radostí z tohoto malého úspěchu. Stále ale jako by její tělo zapomnělo co má dělat dál. Hlavu furt zaplňovala temnota, temnota zaplňovala všechny kouty její mysli jako by byla slepá. Náhle ucítila že světlo zasvítilo prudčeji. Uslyšela za zády kroky, pak ucítila letmý dotyk na zádech. Tělem jí projelo zavibrování ještě silnější. Ruce se dotkly krku a zatlačily na malý vystouplý hrbolek. V zádech ucítila vánek. Ruce otevřeli skříňku jež měla na zádech, a vložily malé mechanické kolečko. Náhle mou hlavou projelo ostré světlo, a barevné, živé obrazy pohltily mou mysl. Najednou jsem věděla kdo jsem a co tu dělám.

Literární ukázka- Zlatá klec

Seděla tiše před zrcadlem. Ze zlatem rámovaného a zdobeného zrcadla jí pozoroval pár jasně modrých posmutnělých očí. Vzala do ruky kartáč a jemně s ním projížděla své zlaté dlouhé vlasy. Slunce zářilo skrze malé okénko a dopadalo na zlatem zdobený nábytek, zlatou postel, truhlu a křesílko. Vstala a vyhlédla z okna, výhled vyplňoval rozlehlý les a bohaté zahrady zámku. Představovala si jak se její bosé nohy dotýkají trávy a kapičky rosy jí ulpívají na chodidlech. Zavřela oči a nechala se prozářit slunečními paprsky. Dveře od pokoje zaskřípaly. Vešel vysoký a pohledný muž. Postavil se za dívku a položil jí ruce na ramena. Otočila se k němu s němou prosbou. On jako by dokázal číst její myšlenky, zamračil svou tvář a odešel. Rozloučením bylo hlasité prásknutí dveřmi. Opřela se čelem o rám okna. Po tváři jí skanula slza v barvě zlata. Setřela ji a rozhlédla se po pokoji. V rohu stálá zlatem zdobená váza a v ní tři zlaté růže. Kráčela podél stěny a prsty hladila tapetu. Potichu došla ke dveřím. A dotkla se kliky bylo zavřeno. Vrátila se zpátky k oknu. Slunce se odráželo od hladiny průzračného jezera na kterým pluly labutě. Jaká mají krásná bílá křídla. Dívka se vyklonila z okna a sedla si na římsu. Jaké by to bylo létat jako oni? Natáhla ruce a vzlétla. V dálce proti slunci jste mohli zahlédnout lesklé zlaté peří letící labutě.

Literární ukázka-Liliana věk draků kapitola II.

Probudila jsem se s trhnutím ve svojí posteli, to poznání mě vylekalo byla jsem si jistá že jsem usnula ve výklenku parapetu. Nikdy se mi ještě nestalo abych usnula přes den, a ještě k tomu spala až do druhého dne. Rychle jsem přes sebe přehodila šaty a seběhla ze schodů. Máma zase seděla před stojanem a něco načrtávala na plátno.
"Dobré ráno Liliano." Zmateně jsem pobíhala po hale a ani jsem neodpověděla na pozdrav.
"Hledáš něco?" Máma se odvrátila od plátna a se zájmem v jejích smaragdových očích mě pozorovala. Nevěděla jsem co přesně hledám, jen jsem měla pocit že mi něco chybí. Uklidnila jsem se a posadila se ke stolu. Máma mezitím vstala a nalila mi meduňkový čaj. Pomalu jsem usrkávala abych se neopařila. Máma se s potutelným úsměvem vrátila zpět k roz malovanému obrazu. Měla jsem zvláštní pocit. Otočila jsem se na židli i s hrnkem směrem k mámě. Snažila jsem se zachytit co vlastně maluje. Vypadalo to jako nějaká mýtina v lese.
"To je další obraz na přání?" Snažila jsem se aby to nevyznělo zvídavě. Pozorovala jsem máminy plynulé tahy štětcem po plátně. Máma mlčela, pochopila jsem že se soustředí. Dopila jsem čaj a hrnek položila do lavoru. Stoupla jsem si přímo za mámu a sledovala jak se snaží zachytit něčí tvář, to co jsem považovala za mýtinu byly zelené šaty.
"Kdo to je?" Teď už byl v mém hlase zájem velmi znát. Snažila jsem se z načrtaných obrysů poznat kdo by to mohl být.
"Králova dcera." Prohodila jakoby mimochodem. Oči mi málem vypadli z důlků.
"Ona si od tebe přeje portrét?" Znělo to až moc udiveně. Vlastně mě to nemělo udivovat. Máma malovala portréty pro většinu lidí z města, ale nikdy by mě nenapadlo že by se její obraz dostal až na královský dvůr.
"Nechce ho přímo ona, ale její otec. Je to dárek k jejím narozeninám." Kývala jsem z otevřenou pusou, ale stále jsem nechápala jak je to možné. Teď už jsem jí začala v obraze poznávat. Blond lokny, nebesky modré oči, malý nosík, celkově na obraze vypadala dospělejší. Ve skutečnosti jsem jí viděla jen jednou na slavnosti padlých. Byla ještě dítě, stejně jako já. Máma si dávala zálež aby vystihla každou její pihu a důlek ve tvářích. Byla krásná, za to já s rovnými hnědými vlasy zapletenými do copu, a s očima v barvě oříšků jsem si proti ní připadala nevýrazná. Vlastně to bylo slovo které mě dokonale vystihovalo, v davu jsem prostě byla jen další člověk, a připadalo mi že každý kdo je vedle mě má něco čím může zaujmout. A vedle někoho jako je moje máma člověk vyniká jen těžko, její ryšavé kudrny, zelené oči s jiskrou, ladné pohyby, a hlavně její umění zachytit vše na obraz ještě krásnější než to vypadá ve skutečnosti.
Vstala a došla k poličce s knihami, vytáhla z jedné knihy obálku a podala mi ji. Rozlomila jsem pečeť se znakem královského rodu a vyndala složený pergamen. Sedla jsem si na židli a pergamen uhladila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a překvapením jsem vydechla. Královská rodina Mornotů zve mojí mámu a její dceru (mě), na narozeniny jeho dcery Elis. V dopise pak byl zvlášť odstavec o harmonogramu slavnostního předání obrazu.
"Mi půjdeme na oslavu do královského paláce?" Nevěřícně jsem třeštila oči na dopis. O královském dvoře jsem neměla velké mínění, ale dostat se tam a vidět vše na vlastní oči, to bylo něco naprosto jiného. Máma se vrátila zpět k obrazu Elis.
"Myslím že by to nebyl dobrý nápad. Ten obraz pošlu po poslovy." Veškeré nadšení bylo pryč, zklamaně jsem se odebrala ke stolu.
"Co když se ten obraz cestou zničí?" Zkusila jsem jí přemluvit. Svitla ve mě jiskřička naděje.
"Nebo co když se něco stane a obraz se nedoručí? Měla by jsi ostudu. A jak vůbec vysvětlíš svojí nepřítomnost hm?" Moje dotírání ji nechávalo klidnou, dál se věnovala obrazu. Nevím proč mě to tak vytočilo, možná proto že jsem v tom viděla šanci na mámin úspěch, a také šanci jak se dostat tam kam jen tak někdo nevkročí.
"Proč ti tak záleží na tom aby jsme tam šli, myslela jsem že se o královský dvůr nezajímáš." Nevěděla jsem co na to odpovědět, tak jsem mlčela. Přišla ke mě a odhrnula mi cop z ramene. Položila jsem si hlavu na její hruď.
"Chtěla jsem aby všichni viděli kdo ten obraz maloval, aby viděli tebe, a navíc moc jsem chtěla vidět jak to tam vypadá."
Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Lili jestli ti na tom tak záleží, tak tam půjdeme." Štěstím jsem ji pevně objala a vyběhla schody do svého pokoje, klekla jsem si k dřevěné truhle kterou jsem dostala minulý rok k sedmnáctým narozeninám. Byla ručně malovaná. Otevřela jsem její víko a začala si urovnávat věci, které jsem v ní měla schované. Pár knih, pergameny, tuže, mámin obraz tančící víly na louce a sváteční šaty z jemné barvené vlny, fialové s černou výšivkou. Byly to jediné sváteční šaty které jsem měla. Vyndala jsem je a položila na postel. Ta oslava je už zítra. Seběhla jsem zpátky dolů abych nachystala oběd, máma se zase věnovala obrazu. Po obědě mě máma zavedla do její ložnice. Byla to malá místnůstka hned u haly byla tam jen postel a truhla a spousta pláten. Vytáhla z truhly malou dřevěnou krabičku. Chtěla jsem ti to dát až k narozeninám, ale myslím že se nic nestane když je dostaneš o měsíc dřív. Převzala jsem s posvátnou úctou krabičku a podívala se do ní. Úžasem jsem oněměla uvnitř byly stejně tak krásné vyřezávané náušnice ve tvaru růží, přesně takové jako byla ta spona.
"Budou se ti hodit na tu oslavu." Usmála se na mě. Poděkovala jsem jí a prohlížela si tu mistrovskou práci, každá růže byla vyřezaná s takovou pečlivostí, každý okvětní plátek.
"Byl to dárek od tvého otce. Měla jsem ti je dát k osmnáctým narozeninám."
"Moc děkuji, jsou nádherné." Odnesla jsem si je nahoru a položila na stolek vedle vyřezávané spony. Zapálila jsem svíčku a prohlížela si je, obracela je v prstech a cítila teplo které ze dřeva sálalo, a přemýšlela o rukách jež je stvořily, jaký asi můj otec byl. Žila jsem v domnění že špatný když od nás odešel, ale nikdy jsem nepřemýšlela proč. Nechtěla jsem se mámy vyptávat, nechtěla jsem pokazit to co by zbytečné otázky mezi námi zkazily. Vyndala jsem z truhly knihu Doteky zimy a ponořila se do příběhu jenž nesl popsaný pergamen.

Literární ukázka-Konec světa

Je chmurné páteční ráno, obloha už není co bývala, kam zmizely hvězdy? Kdo ví. Nad městem se nese šedý povlak. Je to vůbec ještě naše město? Kdo má teď po tom všem právo určovat a rozhodovat o tom co je a není naše město, nebo toho co z něj zbylo. Nic už nebude tak jako dřív. Zmizely domy, silnice...lidi.


Něčím své srdce naplnit musí když je v duši i na zemi pusto. Jenže jak? Dívka pomalu vrátila šedou záclonu na své místo. Zůstala na jediném místě který pro ni znamenal domov. Na pusté zemi vypadala skořepina rozbořeného malého domku směšně. Dívce to nevadilo bylo to místo kde může dál snít, dál se utápět v prázdnotě která po tom všem zůstala. Zůstala tu úplně sama?


Na zem se snesl déšť a pomalu smýval nánosy prachu a suti. Kéž by ten déšť mohl smýt i samotu která se rozprostírá její duší. Nad ohořelým stromem se snášelo hejno vran. Jak ponurý obraz.


Jako by se už nic nemohlo vymanit z pout šedi která pokryla celý svět. Usilovně se snažila přemýšlet co bude dál, ale mysl byla příliš neklidná. Je možné si vůbec připustit že na zemi už nezbylo vůbec nic?.


Nic co by jejímu životu mohlo dát smysl a řád? Její existence se teď scvrkla do podoby čtyř šedivých stěn a bílé myši která se schovávala pod malou skříňkou. Bílé rozptýlení v šedivé mlze černých dní. Tichem se ozval první úder začínající bouře. Blesk prosvětlil mlhu jako baterka. Dívka si sedla ke skříni a pozorovala bílou myš. Všimla si že myš střeží nějaký malý korálek. Lehla si a strčila ruku pod skříň. Myš se nelekla jen si tak shrbeně seděla a koukala co se bude dít dál. Dívka vzala korálek mezi prsty a podívala se na něj zblízka. Nebyl to korálek, ale semínko. Vyšla před domek, klekla si do bláta, déšť jí bičoval tváře, políbila semínko a vtlačilo ho do vodou prosycené hlíny. Možná je to konec světa, ale ne života.

Literární ukázka- Liliana věk draků kapitola I.

Procházím trhem, a hledám stánek s rybami. K zemi se snáší jemné mrholení, přitáhnu si plášť těsněji k tělu. Nad městem se vznáší mlha, přichází podzim. Od té doby co máma prodala první obraz uběhlo už spoustu času. Od té doby nemá chvilku času. Teď je nakupování a udržování pořádku v našem malém Podhradním domku moje starost. Nevadí mi to, stejně nemám co na práci. Mámy talent jsem nezdědila. Nemám vlastně talent na nic. Neumím malovat, vyšívat, ani zpívat jako dívky v mém věku. Mojí starostí je aby byl na stole teplý oběd a máma měla plátna a barvy na malování. Žijeme s mojí mamkou skromný život. Podhradí je spleť uliček lemovanými malými domky nalepenými na hradní zdi, je to slušná oblast s trhem, kostelem Svaté Brigit a malým náměstíčkem. Moje práce spočívá v tom že chodím každou středu a sobotu na trh prodávat matčiny obrazy, a každý čtvrtek kdy je rybí trh kupuji u pana Anderse čerstvé ryby. Pan Anders je milý baculatý pán vyvolávající svým zvonivým hlasem dnešní čerstvé úlovky. Jestli chcete opravdu dobré a levné ryby, pan Anders je má. Dnes se ale zdál jindy velmi výřečný pan Anders zamlklý. Vypadalo to, že nemá starosti s tím aby dnes něco prodal. Čelo mu zvrásnily vrásky a oči měl potemnělé, v ruce držel sekáček na ryby.

"Dobrý den, děje se něco pane Andersi?" Přistoupila jsem k němu blíž abych viděla do jeho očí. Mlčel. Vybrala jsem rybu a položila mu ji na váhu. Beze slov mi rybu zabalil a podal mi ji. Do natažené dlaně jsem mu vtiskla měděnou minci. Nevypadalo to že začne mluvit, tak jsem se slovy díků otočila na patě.

"Chytili ho" Pronesl se vzlykem pan Anders. Chvilku mi trvalo než mi došlo co se stalo. Dotkla jsem se jeho ruky.

"Je mi to líto." A s těmito slovy jsem se otočila a spěchala domů. Na rukou mi naskočila husina. Pan Anders měl syna, byl asi v mém věku. Před časem jsem zaslechla mámu jak se o něm baví se sousedkou, byl to hodný kluk, ale po tom co začal chodit do Krysí díry se změnil. Podhradím se šuškalo že se přátelí s nějakou elfkou. Byla jen otázka času než se to dozví velitel královské stráže. Tento čin je po celém království velezradou, a za tu se platí cena nejvyšší. Smrt.

S myšlenkou na krysí díru a Andersova syna jsem se otřásla. Bylo to hrozné místo, jako město pod městem. Spleť nepoužívaných kanalizací a chodeb které se za pomoci jejích obyvatel, lidí bez domova, nemocných, uprchlíků a exilových elfů změnila na svět kde nevládnou žádná pravidla a člověk tam může celkem rychle přijít k úhoně. Oficiálně mají elfové vstup do města zakázán, ale tento zákon se dá lehce obejít, pod východním vstupem do města je ve skále díra vedoucí do Krysí díry. Tam už se snadno ztratí a nikdo se nestará že vlastně žijí ve městě, tedy spíš pod městem. Vzhledem k tomu že ve městě hlídají četné královské hlídky nikdo z obyvatel Krysí díry se neodvažuje dostat na povrch, a těch málo co to udělá skončí v žaláři, nebo hůř na šibenici.

Už jsem skoro doma, mrholení se změnilo na silný déšť, akorát včas na to udělat si čaj. Máma už na mě čekala, nebo spíš na oběd. Máma sedí jako vždy v hlavní místnosti před malířským stojanem a hledí někam do prázdna. Říká že takhle čerpá inspiraci. Nevím co jí inspiruje na staré oprýskané zdi. Položila jsem rybu na stůl, a šla jsem jí obejmout kolem ramen.

"Mami mluvila jsem s panem Andersem a..." Nestačila jsem doříct větu, máma se otočila a položila si hlavu na moje rameno.

"Já vím dítě, byl to hodný chlapec" A přitiskla se ke mě ještě silněji, jako by ona nesla tu tíhu ze ztráty svého dítěte. Při takovýhle chvílích mám pocit že jsme na světě jenom mi dvě, jenom mi dvě proti celému světu.

Někdy mi otec opravdu chybí, někdo kdo by nad námi držel ochranou ruku, i když je pro mě otec jen prázdné slovo, odešel když jsem byla malá, nic o něm nevím. Máma o něm mluvit nechce. Jediná památka kterou na něj mám je dřevěná vyřezávaná spona kterou mi dala máma. Byl to její zásnubní dar.

"Kdyby jen král nebyl tak umíněný mohly by s námi žít elfové tady nahoře, jsou to slušní tvorové, když jim dáme šanci." Prudce jsem se od ní odtáhla, až zalapala po dechu.

"Mami! Jak tohle vůbec můžeš říct. Po tom všem, po válce, po přivlastnění lesa elfama a po těch dalších věcech které se dopustily na nevinných lidech." Odešla jsem k pultíku abych připravila rybu, máma se zase otočila zpět ke svému plátnu.

"Nebyli to jen elfové kdo vedl válku, na to nezapomínej dítě."

Nevěděla jsem jací doopravdy jsou, Luonští elfové žijí skrytě před zraky lidí v Hýbajících lesích okolo hranic. Říká se že uloví a uštvou každého člověka který se jen odváží přijít do lesa. Proto je málo místních dřevorubců a dřevo je tak drahé. Elfové žijí v kmenech které mají vlastní pravidla podle toho kdo jej vede. Všechny elfy ale spojuje vytrvalost a láska k přírodě. Při tom co jsem porcovala rybu jsem si vybavovala všechny historky co se povídaly po městě a po hospodách o tom jak král sjednotil celé království od Železné země obývané trpaslíkama až po Kamenné pustiny které byly domovem skřetů a jejich otroků zlobrů. Od toho dne se směl král nazývat míro tvůrcem, ale mír s elfy se mu ujednat nepodařilo. Po obědě jsem si sedla na parapet okna a začala listovat knihou Dějiny kamenných měst, našla jsem tu knížku za měďák na trhu vypráví o historii skřetích měst, nechutné a nudné. Skřeti mají svá území rozlehlá na kamenité pustině, jediná surovina je tu kámen a tak mají celá města vystavená z kamenů, jsou to odporné nerovné stavby. Je známo že v kamenných pustinách funguje otroctví jako takové, naštěstí jsou kamenné pustiny daleko za hranicemi království. Pro své kamenné stavby využívají zlobry, odporné rohaté a slizké kreatury, skřeti si zlobry zotročují už tisíce let. Nikdo nechápe proč. Zlobři jsou obrovská stvoření dost silná na to aby zvedala těžká kamení, ale i na to aby rozmáčkla skřeta. Pozorně jsem si prohlédla obrázek válečného zlobra, a doufala že ten mír mezi skřety vydrží ještě déle než jen pár let. Knížka mě nakonec přivedla do říše snů. Šedivých a neurčitých.