Literární ukázka-Liliana věk draků kapitola II.

Probudila jsem se s trhnutím ve svojí posteli, to poznání mě vylekalo byla jsem si jistá že jsem usnula ve výklenku parapetu. Nikdy se mi ještě nestalo abych usnula přes den, a ještě k tomu spala až do druhého dne. Rychle jsem přes sebe přehodila šaty a seběhla ze schodů. Máma zase seděla před stojanem a něco načrtávala na plátno.
"Dobré ráno Liliano." Zmateně jsem pobíhala po hale a ani jsem neodpověděla na pozdrav.
"Hledáš něco?" Máma se odvrátila od plátna a se zájmem v jejích smaragdových očích mě pozorovala. Nevěděla jsem co přesně hledám, jen jsem měla pocit že mi něco chybí. Uklidnila jsem se a posadila se ke stolu. Máma mezitím vstala a nalila mi meduňkový čaj. Pomalu jsem usrkávala abych se neopařila. Máma se s potutelným úsměvem vrátila zpět k roz malovanému obrazu. Měla jsem zvláštní pocit. Otočila jsem se na židli i s hrnkem směrem k mámě. Snažila jsem se zachytit co vlastně maluje. Vypadalo to jako nějaká mýtina v lese.
"To je další obraz na přání?" Snažila jsem se aby to nevyznělo zvídavě. Pozorovala jsem máminy plynulé tahy štětcem po plátně. Máma mlčela, pochopila jsem že se soustředí. Dopila jsem čaj a hrnek položila do lavoru. Stoupla jsem si přímo za mámu a sledovala jak se snaží zachytit něčí tvář, to co jsem považovala za mýtinu byly zelené šaty.
"Kdo to je?" Teď už byl v mém hlase zájem velmi znát. Snažila jsem se z načrtaných obrysů poznat kdo by to mohl být.
"Králova dcera." Prohodila jakoby mimochodem. Oči mi málem vypadli z důlků.
"Ona si od tebe přeje portrét?" Znělo to až moc udiveně. Vlastně mě to nemělo udivovat. Máma malovala portréty pro většinu lidí z města, ale nikdy by mě nenapadlo že by se její obraz dostal až na královský dvůr.
"Nechce ho přímo ona, ale její otec. Je to dárek k jejím narozeninám." Kývala jsem z otevřenou pusou, ale stále jsem nechápala jak je to možné. Teď už jsem jí začala v obraze poznávat. Blond lokny, nebesky modré oči, malý nosík, celkově na obraze vypadala dospělejší. Ve skutečnosti jsem jí viděla jen jednou na slavnosti padlých. Byla ještě dítě, stejně jako já. Máma si dávala zálež aby vystihla každou její pihu a důlek ve tvářích. Byla krásná, za to já s rovnými hnědými vlasy zapletenými do copu, a s očima v barvě oříšků jsem si proti ní připadala nevýrazná. Vlastně to bylo slovo které mě dokonale vystihovalo, v davu jsem prostě byla jen další člověk, a připadalo mi že každý kdo je vedle mě má něco čím může zaujmout. A vedle někoho jako je moje máma člověk vyniká jen těžko, její ryšavé kudrny, zelené oči s jiskrou, ladné pohyby, a hlavně její umění zachytit vše na obraz ještě krásnější než to vypadá ve skutečnosti.
Vstala a došla k poličce s knihami, vytáhla z jedné knihy obálku a podala mi ji. Rozlomila jsem pečeť se znakem královského rodu a vyndala složený pergamen. Sedla jsem si na židli a pergamen uhladila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím a překvapením jsem vydechla. Královská rodina Mornotů zve mojí mámu a její dceru (mě), na narozeniny jeho dcery Elis. V dopise pak byl zvlášť odstavec o harmonogramu slavnostního předání obrazu.
"Mi půjdeme na oslavu do královského paláce?" Nevěřícně jsem třeštila oči na dopis. O královském dvoře jsem neměla velké mínění, ale dostat se tam a vidět vše na vlastní oči, to bylo něco naprosto jiného. Máma se vrátila zpět k obrazu Elis.
"Myslím že by to nebyl dobrý nápad. Ten obraz pošlu po poslovy." Veškeré nadšení bylo pryč, zklamaně jsem se odebrala ke stolu.
"Co když se ten obraz cestou zničí?" Zkusila jsem jí přemluvit. Svitla ve mě jiskřička naděje.
"Nebo co když se něco stane a obraz se nedoručí? Měla by jsi ostudu. A jak vůbec vysvětlíš svojí nepřítomnost hm?" Moje dotírání ji nechávalo klidnou, dál se věnovala obrazu. Nevím proč mě to tak vytočilo, možná proto že jsem v tom viděla šanci na mámin úspěch, a také šanci jak se dostat tam kam jen tak někdo nevkročí.
"Proč ti tak záleží na tom aby jsme tam šli, myslela jsem že se o královský dvůr nezajímáš." Nevěděla jsem co na to odpovědět, tak jsem mlčela. Přišla ke mě a odhrnula mi cop z ramene. Položila jsem si hlavu na její hruď.
"Chtěla jsem aby všichni viděli kdo ten obraz maloval, aby viděli tebe, a navíc moc jsem chtěla vidět jak to tam vypadá."
Usmála se na mě a pohladila mě po tváři.
"Lili jestli ti na tom tak záleží, tak tam půjdeme." Štěstím jsem ji pevně objala a vyběhla schody do svého pokoje, klekla jsem si k dřevěné truhle kterou jsem dostala minulý rok k sedmnáctým narozeninám. Byla ručně malovaná. Otevřela jsem její víko a začala si urovnávat věci, které jsem v ní měla schované. Pár knih, pergameny, tuže, mámin obraz tančící víly na louce a sváteční šaty z jemné barvené vlny, fialové s černou výšivkou. Byly to jediné sváteční šaty které jsem měla. Vyndala jsem je a položila na postel. Ta oslava je už zítra. Seběhla jsem zpátky dolů abych nachystala oběd, máma se zase věnovala obrazu. Po obědě mě máma zavedla do její ložnice. Byla to malá místnůstka hned u haly byla tam jen postel a truhla a spousta pláten. Vytáhla z truhly malou dřevěnou krabičku. Chtěla jsem ti to dát až k narozeninám, ale myslím že se nic nestane když je dostaneš o měsíc dřív. Převzala jsem s posvátnou úctou krabičku a podívala se do ní. Úžasem jsem oněměla uvnitř byly stejně tak krásné vyřezávané náušnice ve tvaru růží, přesně takové jako byla ta spona.
"Budou se ti hodit na tu oslavu." Usmála se na mě. Poděkovala jsem jí a prohlížela si tu mistrovskou práci, každá růže byla vyřezaná s takovou pečlivostí, každý okvětní plátek.
"Byl to dárek od tvého otce. Měla jsem ti je dát k osmnáctým narozeninám."
"Moc děkuji, jsou nádherné." Odnesla jsem si je nahoru a položila na stolek vedle vyřezávané spony. Zapálila jsem svíčku a prohlížela si je, obracela je v prstech a cítila teplo které ze dřeva sálalo, a přemýšlela o rukách jež je stvořily, jaký asi můj otec byl. Žila jsem v domnění že špatný když od nás odešel, ale nikdy jsem nepřemýšlela proč. Nechtěla jsem se mámy vyptávat, nechtěla jsem pokazit to co by zbytečné otázky mezi námi zkazily. Vyndala jsem z truhly knihu Doteky zimy a ponořila se do příběhu jenž nesl popsaný pergamen.

Cestujeme- České Švýcarsko

Wikipedie pravý                                                             
Národní park České Švýcarsko je jeden ze čtyř národních parků v Česku. Byl vyhlášen v roce 2000, hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Mohutné skalní věže, brány, stěny, rokle, města a bludiště vznikly v důsledku erozí křídových mořských sedimentů, které byly vyzdviženy na povrch v období čtvrtohor v důsledku alpinského vrásnění. Nejznámějším skalním útvarem je Pravčická brána, která se stala symbolem parku. Má status národní přírodní památky a jedná se o největší pískovcovou skalní bránu v Evropě. Vedle ní byl postaven zámeček Sokolí hnízdo.

České Švýcarsko se nachází v okrese Děčín mezi obcemi Hřensko, Chřibská a vesnicí Brtníky. Zaujímá oblast při státní hranici s Německem, která ho odděluje od národního parku Saské Švýcarsko. Rozloha parku činí 79,23 km². Oblast náleží ke geomorfologickému celku Děčínské vrchoviny, která je součástí Krušnohorské hornatiny. Z jižní a západní strany park obepíná Chráněná krajinná oblast Labské pískovce, z východní strany k němu přiléhá Chráněná krajinná oblast Lužické hory. V parku se nachází jediná vesnice, a to Mezná patřící k obci Hřensko, dále zřícenina vodního mlýna a několika skalních hrádků (např. Falkenštejn, Šaunštejn).

Lesy pokrývají 97 % území. Původně dominantní buk lesní byl vytlačen dnes silně převažujícím smrkem ztepilým. Bylinné patro zde není příliš druhově rozmanité, zato v patru mechovém se vyskytují stovky druhů mechů a lišejníků. Kdysi známou rostlinou parku byl blánatec kentský, už se však v parku nevyskytuje, stejně jako řada živočichů typu los evropský či kočka divoká. V Českém Švýcarsku hnízdí desítky druhů ptáků, za všechny lze jmenovat čápa černého nebo sokola stěhovavého, jehož zdejší populace je největší ve střední Evropě.

Myslím že všichni kteří Národní park České Švýcarsko navštívili se mnou budou souhlasit když řeknu že je to jeden z pokladů ČR, i když je spoustu míst nedostupných. Cesty značí informační cedule a trasa je jasně značená takže nehrozí že by jste se ztratily, i přes to jakou má park rozlohu. Když dosáhnete vrcholu čeká Vás překvapení(jestli jste si to tedy nezjišťovaly předem) ve formě útulné restaurace, která byla ale k mé smůle zavřená:-D

Jelikož jsem se nemohla rozhodnout jakou fotku použiji, vybrala jsem jich z rodinného alba hned několik:-)

Krátká úvaha-Nic není jenom dobré nebo špatné

Tento článek bude takové rozjímání. Jelikož jsem poslední dobou přečetla dost "chytrých" knížek o tom jak být perfektní sluníčkový vždy veselý člověk, a sama na sobě zjistila že to prostě není skutečně dosažitelné, neboť přetvářka je mi cizí. Jako lidé by jsme se měli v první řadě naučit přijímat se takový jací jsme, tedy i s tím že máte nálady pod psa a nejraději by jste byly zalezlí někde pod peřinou. Nikdo přece na světě není jenom dobrý nebo zlí. Každý máme v sobě malý vesmír kde funguje zákon rovnováhy a duality. Za sebe můžu říct že mám takové tři pohledy na svojí osobu, taková jaká chci být, taková jaká jsem doopravdy a taková jaká jsem, ale být nechci. I když jsou tyto pohledy tři vzájemně tvoří právě tu zmíněnou dualitu, protože pohled chci a nechci být se vzájemně vyvažuje a pak je tu naše skutečné já jací doopravdy jsme. Určitě souhlasím s tím že pozitivně pohled na svět je vítán, ale cítit se špatně za to že se cítíte špatně to už ne. Já sama jsem se kolikrát nechala oblbnout takovýma sluníčkovýma knížkami o tom že si do těla pustíte světlo a bůhví co ještě, najíždění na nějaké boží vlny. Pokud se v tom někdo vzhlídne a cítí že je to jeho cesta, pak je vše správně, ale snažit se sám sebe přesvědčit o něčem co tak necítí je frustrující. Člověk by měl být prostě sám sebou a zatím si stojím. Když se nechci smát, nesměji se i kdyby si o mě lidé mysleli že jsem škarohlíd. Když nechci mluvit, nemluvím, i kdyby si mysleli že jsem nějaký podivín. Nemyslím si že to tak má každý, třeba někde na světě běhají lidé co nikdy nemají žádné starosti a naopak lidé co se nimrají v každém problému. Já jdu zlatou střední cestou, když jsem šťastná užívám si to (a kdo ne :-)), když se cítím špatně snažím se z toho něco vytěžit a tvořím nebo prostě nedělám nic. Tvorba by asi sluníčkovou kontrolou neprošla, ale i tak je to něco do čeho jsem vložila svoje pocity. Mít za každou cenu křečovitý nebo falešný úsměv na tváři je vyčerpávající. Jsem šťastná taková jaká jsem, tak buďte také.

Zdraví a krása- Měsíčková mast

Pokud Vás trápí drobné ranky nebo suchá kůže, vaše problémy vyřeší měsíčková mastička, která je velmi jednoduchá na přípravu doma. Nevím jestli je to úplně dobré, ale mě vydrží v lednici po celý rok:-) Měsíček má protizánětlivé a antibakteriální účinky, křečové žíly, hnisavé rány, pohmožděné svaly a bércové vředy, omrzliny, popáleniny a plísňová onemocnění.

Recept:
Tři polévkové lžíce nadrobno nasekaných květů i s listem vmícháme do 50g vepřového sádla nebo lanolinu, vše opatrně a krátce podusíme a po té stáhneme z plotny. Přikryjeme policí a necháme směs vyluhovat alespoň na 10 minut. Poté přecedíme přes plátno, a z mé vlastní zkušenosti radím opravdu pečlivě protože každá nečistota může následně zapříčinit kažení nebo plesnivění výrobku.

Opět jednoduchý recept na domácí zdravý, základ receptu je opět použitelný na jakékoliv bylinky.

Literární ukázka-Konec světa

Je chmurné páteční ráno, obloha už není co bývala, kam zmizely hvězdy? Kdo ví. Nad městem se nese šedý povlak. Je to vůbec ještě naše město? Kdo má teď po tom všem právo určovat a rozhodovat o tom co je a není naše město, nebo toho co z něj zbylo. Nic už nebude tak jako dřív. Zmizely domy, silnice...lidi.


Něčím své srdce naplnit musí když je v duši i na zemi pusto. Jenže jak? Dívka pomalu vrátila šedou záclonu na své místo. Zůstala na jediném místě který pro ni znamenal domov. Na pusté zemi vypadala skořepina rozbořeného malého domku směšně. Dívce to nevadilo bylo to místo kde může dál snít, dál se utápět v prázdnotě která po tom všem zůstala. Zůstala tu úplně sama?


Na zem se snesl déšť a pomalu smýval nánosy prachu a suti. Kéž by ten déšť mohl smýt i samotu která se rozprostírá její duší. Nad ohořelým stromem se snášelo hejno vran. Jak ponurý obraz.


Jako by se už nic nemohlo vymanit z pout šedi která pokryla celý svět. Usilovně se snažila přemýšlet co bude dál, ale mysl byla příliš neklidná. Je možné si vůbec připustit že na zemi už nezbylo vůbec nic?.


Nic co by jejímu životu mohlo dát smysl a řád? Její existence se teď scvrkla do podoby čtyř šedivých stěn a bílé myši která se schovávala pod malou skříňkou. Bílé rozptýlení v šedivé mlze černých dní. Tichem se ozval první úder začínající bouře. Blesk prosvětlil mlhu jako baterka. Dívka si sedla ke skříni a pozorovala bílou myš. Všimla si že myš střeží nějaký malý korálek. Lehla si a strčila ruku pod skříň. Myš se nelekla jen si tak shrbeně seděla a koukala co se bude dít dál. Dívka vzala korálek mezi prsty a podívala se na něj zblízka. Nebyl to korálek, ale semínko. Vyšla před domek, klekla si do bláta, déšť jí bičoval tváře, políbila semínko a vtlačilo ho do vodou prosycené hlíny. Možná je to konec světa, ale ne života.